Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding custody and visitation rights in Czech family law.

Ústavní soud rozhodl dne 2. února 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Andreou Rečkovou, advokátkou AK se sídlem v Plzni, Anglické nábřeží 2434/1, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 4. 2015 č. j. 18 Co 118/2015-405 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 13. 1. 2015 č. j. 3 Nc 155/2013-354, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - jih, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti ze dne 22. 6. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 25. 6. 2015, M. H. (dále jen "otec" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o úpravě styku otce s nezletilou dcerou.

II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.

Dne 13. 1. 2015 rozsudkem č. j. 3 Nc 155/2013-354 Okresní soud Plzeň - jih (dále jen "nalézací soud") o návrhu R. H. (dále jen "matka") rozhodl tak, že nezletilou B. H. (dále jen "nezletilá") svěřil po dobu před rozvodem do výchovy matky s účinností od 7. 7. 2014 (výrok I), otci uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 3 500 Kč měsíčně ve stanovené době k rukám matky (výrok II) a povinnost uhradit dlužné výživné ve výši 3 000 Kč k rukám matky ve stanovené době (výrok III), a dále - pro dobu po rozvodu - nezletilou svěřil do výchovy a výživy matky (výrok IV), otci stanovil povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 3 500 Kč měsíčně ve stanovené době k rukám matky (výrok V), otci uložil povinnost uhradit státu prostřednictvím nalézacího soudu na nákladech zálohovaných státem částku 26 250 Kč ve stanovené době, upravil a specifikoval styk otce s nezletilou (výrok VII) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Dne 1. 4. 2015 rozsudkem č. j. 18 Co 118/2015-405 Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") k odvolání otce rozsudek nalézacího soudu ze dne 13. 1. 2015 č. j. 3 Nc 155/2013-354 ve výroku v odst. I, II, IV a V potvrdil (výrok I) a ve výroku v odst. III změnil (výrok II); dále odvolací soud napadený rozsudek nalézacího soudu ve výroku v odst. VI, VII a VIII zrušil dle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř., a v tomto rozsahu věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení (výrok III).

III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadená soudní rozhodnutí považuje za nesprávná a že ve věci rozhodující soudy porušily jeho základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Byl toho názoru, že již fakticky vyčerpal všechny opravné prostředky před obecnými soudy, a podrobně uvedl skutkové okolnosti své věci. Poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu týkající se svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů (nálezy ze dne 26. 5. 2014

sp. zn. I. ÚS 2482/13

, ze dne 30. 5. 2014

sp. zn. I. ÚS 1506/13

a ze dne 25. 9. 2014

sp. zn. I. ÚS 3216/13

) a tvrdil, že nalézací soud ani odvolací soud při rozhodování o výchově a výživě nezletilé zásadně nerespektovaly principy z těchto nálezů plynoucí, byť v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že oba rodiče jsou způsobilí nezletilou vychovávat, oba mají o její výchovu zájem a oba dbali též o její výchovu po stránce citové, rozumové a mravní. Právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy bylo dle stěžovatele porušeno tím, že závěry soudů o nenaplnění podmínek pro svěření nezletilé do střídavé péče rodičů postrádají relevantní odůvodnění.

IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že v části směřující proti konečnému pravomocnému rozhodnutí, tj. směřující proti výrokům I, II, IV a V rozsudku nalézacího soudu ze dne 13. 1. 2015 č. j. 3 Nc 155/2013-354, a proti výroku v odst. I a odst. II rozsudku odvolacího soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 18 Co 118/2015-405, je ústavní stížnost přípustná, neboť byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost v projednatelné části zjevně neopodstatněnou, neboť neobsahuje jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. Z ústavní stížnosti totiž zjevně plyne, že veškerá stěžovatelova argumentace směřuje výlučně proti zrušeným výrokům napadeného rozsudku nalézacího soudu, přičemž z důvodu nepřípustnosti této části ústavní stížnosti se jí Ústavní soud nemohl zabývat.

V. V části směřující proti zbývajícím výrokům napadených rozhodnutí, tj. proti zrušeným výrokům VI, VII a VIII napadeného rozsudku nalézacího soudu, a proti zrušujícímu výroku v odstavci III napadeného rozsudku odvolacího soudu, jde o ústavní stížnost nepřípustnou pro nevyčerpání všech zákonných procesních prostředků k ochraně svého práva ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V době podání ústavní stížnosti byla věc v tomto rozsahu vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení a Ústavnímu soudu nepřísluší do probíhajícího řízení jakkoli zasahovat.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu Ústavního soudu