Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding civil court liability findings on vehicle damage. The court rejected the claim that lower courts violated fundamental rights. The decision upheld the civil courts' factual findings and legal reasoning. The court found no excessive deviation between evidence and court conclusions. The complaint was deemed clearly unfounded and rejected. The court ruled that civil courts acted constitutionally. The decision confirmed the validity of the civil judgments. The court emphasized the separation of judicial review levels. The complaint failed to meet constitutional protection thresholds.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ladislava Janaty, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem Ostrava-Nová Bělá, Ovesná 7, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2014 č. j. 126 C 67/2013-76 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2015 č. j. 8 Co 305/2015-124, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal po žalované (Ostravské komunikace, a. s.) zaplacení náhrady škody ve výši 13 800,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že byl od roku 2004 nájemcem parkovacího místa nacházejícího se v garážích žalované a dne 2. 1. 2013 mu vznikla na jeho vozidle škoda "v důsledku opakovaného zatékání z betonového stropu parkovacího místa, ke kterému docházelo dlouhodobě zejména při silnějších srážkách". Za poškození laku na vozidle v důsledku tohoto zatékání požadoval po žalované zaplacení částky 8 000,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatel se zároveň domáhal zaplacení půjčovného za náhradní vozidlo, které si musel zapůjčit po dobu opravy škody na svém vozidle. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť škoda na vozidle měla spočívat v poškozeném laku, který byl mezitím opraven a přelakován a nešlo tak objektivně zjistit, jak škoda na laku vznikla. Na základě provedeného dokazování soud dovodil, že škoda na stěžovatelově vozidle vznikla jinak, než v důsledku popisovaného zatékání. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v řízení neprokázal, že škoda vznikla tvrzeným způsobem, nelze podle soudu prvního stupně žalované přičítat odpovědnost za škodu.

Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil s jeho závěry, že stěžovatel neprokázal, že škoda vznikla na vozidle jím tvrzeným způsobem, a že tedy k poškrábání laku vozidla došlo v předmětných garážích opakovaným zatékáním ze stropu parkovacího místa.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně a tvrdí, že ke škodě na jeho vozidle došlo v důsledku zatékání ze stropu parkovacího místa. Uvádí, že soud prvního stupně nevzal v úvahu, že nešlo o čistou kapající vodu, ale o vodu spolu s různými nečistotami, které způsobily poškození laku vozidla. Stěžovatel dále namítá formalistický přístup odvolacího soudu, který podle stěžovatele pouze odkázal na "dokazovací a následnou rozhodovací činnost soudu prvního stupně" a více se věcí nezabýval. Podle stěžovatele se soudy obou stupňů dostatečně nevypořádaly s hodnocením provedených důkazů a nevzaly v potaz extrémní rozpor mezi stěžovatelem předloženými listinnými důkazy a v podstatě jediným důkazem, ze kterého vycházely, jímž byl výslech svědka. S odkazy na obecné závěry judikatury Ústavního soudu, týkající se extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, stěžovatel tvrdí, že v dané věci došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele se skutkovými zjištěními a právními závěry civilních soudů o příčině vzniku škody na jeho vozidle. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti ostatních soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud proto posuzoval, zda soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy, resp. zda právní závěry učiněné soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 166/95

), jak tvrdí stěžovatel. Ústavní soud však žádný takový exces neshledal.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že civilní soudy dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho odpovídající právní závěry, které náležitě odůvodnily. Námitce stěžovatele o tom, že soudy nevzaly v potaz extrémní rozpor mezi stěžovatelem předloženými listinnými důkazy a výslechem svědka, tak nelze přisvědčit. Odvolací soud se dostatečně zabýval námitkami stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Jeho rozhodování nelze považovat za formalistické, neboť odvolací soud dostatečně srozumitelně objasnil důvody, pro které považuje rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný. Odvolací soud též k věci poznamenal, že sám stěžovatel připustil, že již v lednu roku 2011 mu bylo nabízeno jiné parkovací místo z důvodu zatékání, což stěžovatel odmítl. Stěžovatel mohl také případně odstoupit od smlouvy, čímž by nepochybně zabránil vzniku škody, což však také neučinil.

Ústavní soud uzavírá, že vzhledem k tomu, že považuje právní hodnocení i závěry soudů za ústavně konformní, neshledal důvod k přistoupení ke kasačnímu zásahu. Skutečnost, že soudy opřely své rozhodnutí o právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2016

JUDr. Jaromír Jirsa

předseda senátu