Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial rights violated in criminal conviction for theft and trespass.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti A. F., zastoupené JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská tř. 1925/49, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2015 č. j. 6 Tdo 487/2015-18, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. ledna 2015 sp. zn. 4 To 358/2014-119 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. října 2014 č. j. 2 T 105/2014-107, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. července 2015, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo v trestním řízení, v němž byla odsouzena, porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Bruntále uznána vinnou jednak přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a jednak přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a byl jí uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.

3. Proti rozsudku okresního soudu do výroku o vině a trestu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Ostravě její odvolání zamítl.

4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybnila provedené důkazní řízení, zejména neobjektivní hodnocení provedených důkazů (výpověď svědkyně Táborské je podle jejího názoru nepravdivá) a způsobenou výši škody, která nebyla nijak prokázána. Ve věci rozhodující soudy podle tvrzení stěžovatelky porušily povinnost svá rozhodnutí řádně odůvodnit, vypořádat se s námitkami obhajoby a jejich rozhodnutí nesou znaky libovůle. Stěžovatelka má za to, že nalézací soud se vůbec nezabýval zákonností postupu Policie České republiky. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vytýkala, že se jejím dovoláním řádně meritorně nezabýval a nevypořádal se s názory uvedenými v nálezech Ústavního soudu, na které poukázala. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2004

sp. zn. I. ÚS 55/04

(N 114/34 SbNU 187), ze dne 28. listopadu 2005

sp. zn. IV. ÚS 216/04

(N 215/39 SbNU 281), ze dne 29. dubna 2009

sp. zn. I. ÚS 3094/08

(N 215/39 SbNU 281) a ze dne 20. února 2004

sp. zn. IV. ÚS 219/03

(N 25/32 SbNU 225).

6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

8. Ústavní soud připomíná, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Dále pak by bylo možné shledat porušení článku 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v projednávaném případě nedošlo.

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, s nimiž se ve věci rozhodující soudy vypořádaly v průběhu trestního řízení a žádá-li přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší.

10. Ústavní soud z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí ověřil, že soud prvního stupně náležitě popsal, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková tvrzení opřel, jakými úvahami se řídil a na základě jakých skutečností kvalifikoval jednání stěžovatelky jako přečin krádeže a přečin porušování domovní svobody.

11. Odvolací soud na základě podaného odvolání stěžovatelky přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku o vině napadeného rozsudku, jakož i navazujícího výroku o trestu, taktéž správnost postupu řízení napadenému rozsudku předcházejícího. Odvolací soud mimo jiné konstatoval, že v průběhu trestního řízení nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti, pro které by bylo nutné svědecké výpovědi hodnotit jako nevěrohodné, motivované úmyslem přivodit stěžovatelce trestní stíhání, či jinak ji poškodit.

12. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkové (procesní), přičemž dovolací soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Soudy obou stupňů podle jeho závěru si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Dovolací soud závěrem svého rozhodnutí konstatoval, že mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními není dán extrémní nesoulad.

13. Ústavní soud již v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005

sp. zn. II. ÚS 329/04

(N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty a svévoli však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna.

14. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Stěžovatelce se tak nezdařilo doložit porušení tvrzeného základního práva, zaručeného ústavním pořádkem.

15. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatelky na právní závěry uvedené v citované judikatuře Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k její posuzované věci.

16. Ústavní soud proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu