Constitutional Court dismisses complaint as unreasonable due to established Supreme Court precedent on mortgage foreclosure proceedings.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Vila Švédská Finance s. r. o., se sídlem Švédská 635/8, 150 00 Praha 5, zastoupené JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem Legionářů 947/2b, 182 00 Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 78/2015-80 ze dne 29. 4. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2709/2015-97 ze dne 26. 8. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 o žalobě na soudní prodej zástavy (v postavení žalované) navrhla přerušení tohoto řízení do doby, než bude rozhodnuto o její žalobě o určení neexistence souvisejícího zástavního práva, podané k Městskému soudu v Praze. Tomuto požadavku obvodní soud vyhověl a usnesením č. j. 24 C 188/2012-64 ze dne 9. 6. 2014 řízení o žalobě na nařízení soudního prodeje zástavy dle § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") přerušil. K odvolání žalobkyně (zástavního věřitele) Městský soud v Praze shora označeným usnesením změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že řízení se nepřerušuje. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl.

Proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že dne 3. 7. 2014 si pro toto řízení zvolila právního zástupce, kterému udělila procesní plnou moc pro celé řízení. Dne 10. 7. 2014 zaslal právní zástupce stěžovatelky soudu prvého stupně uvedenou plnou moc i s potvrzením o plátcovství DPH a zároveň i obšírné vyjádření k odvolání žalobkyně. Po sedmi měsících od doručení plné moci a vyjádření stěžovatelky muselo být dle jejího přesvědčení toto vyjádření včetně plné moci právního zástupce v soudním spisu založeno. I přes tuto skutečnost však dle stěžovatelky odvolací soud nevzal v úvahu její právní zastoupení a jednal tak, jako kdyby právního zástupce neměla a k odvolání žalobkyně se nevyjádřila. Tyto skutečnosti se dle jejího názoru podávají jednak ze záhlaví napadeného usnesení městského soudu, v němž absentuje informace o právním zástupci stěžovatelky, dále z toho, že toto usnesení bylo doručováno přímo stěžovatelce, a nikoliv jejímu právnímu zástupci, a konečně se tato skutečnost podává i ze samotného odůvodnění usnesení odvolacího soudu, v němž výslovně stojí, že se stěžovatelka k odvolání žalobkyně nevyjádřila. Stěžovatelka má za to, že jí odvolací soud nesprávným postupem odňal možnost jednat před soudem, a tím porušil její základní práva.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah naříkaných soudních aktů i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 188/2012 zjistil, že námitky stěžovatelky stran jejího opomenutí v odvolacím řízení jsou zcela důvodné. Do spisu totiž nebylo založeno, zřejmě administrativním pochybením, podání jejího právního zástupce ze dne 10. 7. 2014, které obsahovalo vyjádření stěžovatelky k odvolání žalobkyně proti usnesení o přerušení řízení, plnou moc a osvědčení advokáta o registraci u správce daně jako plátce daně z přidané hodnoty. Toto podání, které soudu došlo datovou schránkou téhož dne (viz razítko soudu na došlém podání) se ovšem nachází pouze v přílohové obálce soudního spisu, nebylo však patřičně zažurnalizováno, což mělo za následek opomenutí stěžovatelky v odvolacím řízení proti uvedenému procesnímu rozhodnutí soudu první instance.

Za této situace však Ústavní soud musil vážit, resp. zkoumat, jak zmíněné porušení procesních práv zkrátilo stěžovatelku na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit jí příznivější rozhodnutí ve věci [srov. usnesení

sp. zn. I. ÚS 148/02

ze dne 27. srpna 2003 (U 19/31 SbNU 327)]. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita [k tomu blíže viz nález

sp. zn. II. ÚS 169/09

ze dne 3. března 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka řízení. Naopak kdyby Ústavní soud stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatelky tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení. Taková situace nastala i v tomto případě.

Městský soud totiž změnil rozhodnutí nalézacího soudu o přerušení řízení s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. kupř. usnesení sp. zn. 21 Cdo 4166/2011), dle které v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti však nejsou, jak vyplývá z někdejšího ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř., v tomto řízení významné. Přitom současně platí, že tyto rozhodné skutečnosti nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány, resp. postaveny najisto; pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).

K tomu je zapotřebí poznamenat, že tuto konkrétní ustálenou rozhodovací praxi Ústavní soud již aproboval. Kupř. v usnesení

sp. zn. III. ÚS 2995/11

ze dne 23. 2. 2012 (dostupné, jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud poukázal na to, že tato judikatura adekvátně reflektuje hmotně právně zakotvený účel zástavního práva, jímž je zajištění pohledávky pro případ, že dluh který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (§ 152 a § 165a odst. 1 dříve platného občanského zákoníku). Nelze současně přehlédnout, že Ústavní soud v nálezu

sp. zn. II. ÚS 114/06

ze dne 19. 4. 2007 výslovně konstatuje, že "judikaturu Nejvyššího soudu ... považuje Ústavní soud za ústavně souladnou", maje na mysli právě usnesení dovolacího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004. Od tohoto hodnocení není důvod (a ani podmínky) se zde odchýlit, jelikož zásadně platí, že i Ústavní soud je vázán nálezy, které vydal. Postačí tedy na odůvodnění uvedeného nálezu Ústavního soudu odkázat. Kasace napadených rozhodnutí by tedy nemohla vést ke změně postoje odvolacího soudu, a to ani v kontextu námitek uplatněných v opomenutém vyjádření stěžovatelky k odvolání žalobkyně, neboť ty právě tuto judikaturu zpochybňují. K tomu se sluší říci, že nerespektováním této judikatury by pro změnu došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces žalobkyně jako zástavního věřitele.

Za daných okolností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 26. ledna 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu