Constitutional Court dismissed constitutional complaints as obviously unfounded and late regarding court costs and property rights.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Jaroslava Adamce a Jany Adamcové, obou zastoupených JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem Štefánikova 14, Hodonín, proti výroku II. a III. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2015, č. j. 38 Co 150/2014-319, a proti výroku II. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2015, č. j. 21 Cdo 4382/2015-355, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 14. 12. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé namítají porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a domáhají se zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu (resp. jejich výrokových částí, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech nalézacího, odvolacího i dovolacího řízení).

2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že Okresní soud v Hodoníně vydal dne 6. 2. 2014 usnesení č. j. 12 EXE 7/2011-257, kterým zčásti vyhověl žalobě a nařídil soudní prodej zástavy (výrok I.), výrokem II. žalobu směřující k nařízení soudního prodeje zástavy co do úroků ve výši 95,09 Kč zamítl a výrokem III. uložil stěžovatelům povinnost nahradit zástavnímu věřiteli náklady řízení ve výši 13.695,80 Kč. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností výrokem I. potvrdil prvostupňové rozhodnutí ve věci samé. Výrokem II. změnil výrok III. usnesení soudu prvního stupně, a to tak, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit zástavnímu věřiteli na nákladech prvostupňového řízení částku ve výši 15.269 Kč a dále jim uložil povinnost nahradit náklady řízení před odvolacím soudem ve výši 5.608 Kč (výrok III.). Dovolání stěžovatelů následně odmítl napadeným usnesením Nejvyšší soud, který jim současně uložil povinnost nahradit zástavnímu věřiteli náklady dovolacího řízení ve výši 3.388 Kč. Stěžovatelé v rámci svého dovolání brojili proti potvrzení výroku odvolacího soudu ohledně nařízeného prodeje zástavy, a také proti nákladovým výrokům, kdy poukazovali na to, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud danou problematiku vyřešily v rozporu s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným například v nálezu ze dne 19. 4. 2007,

sp. zn. II. ÚS 114/06

(N 70/45 SbNU 127; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud totiž v citovaném nálezu dovodil porušení čl. 36 Listiny a čl. 37 odst. 3 Listiny tím, že obecné soudy rozhodly již při nařízení prodeje zástavy o nákladech řízení. V rámci řízení o soudním prodeji zástavy je přitom třeba doložit pouze listiny požadované zákonem a předmětem dokazování je toliko existence zajištěné pohledávky, existence zástavního práva a osoba zástavního dlužníka. Takové omezení procesních práv zástavního dlužníka je legitimní a je odůvodněno nutností efektivní a rychlé realizace zástavního práva. Tato práva však nelze omezit absolutně. Zástavní dlužník může vznášet námitky (např. týkající se zániku pohledávky započtením, splněním atd.) až ve vykonávacím řízení. Pokud by proto bylo rozhodnuto o nákladech řízení již v řízení o soudním prodeji zástavy, dlužník by byl v některých případech nucen hradit i náklady, které nezapříčinil. Taková situace údajně nastala právě i v případě stěžovatelů.

3. Stěžovatelé tvrdí, že toto pochybení nenapravil ani Nejvyšší soud, který dovolání odmítl s tím, že dotčené výroky o náhradě nákladů nepřesahují plnění ve výši 50.000 Kč, a proto je dovolání nepřípustné.

4. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je částečně opožděná [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] a částečně zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

5. Opožděná je ústavní stížnost ve vztahu k usnesení krajského soudu, tedy proti výrokům o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II. usnesení krajského soudu, kterým krajský soud změnil prvostupňové rozhodnutí) a odvolacího řízení (výrok III. usnesení krajského soudu), neboť žádným z těchto výroků nebylo ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částku 50.000 Kč [limit stanovený § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přitom Nejvyšší soud setrvale vztahuje i na výroky o nákladech řízení - srov. k tomu například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod http://www.nsoud.cz/]. Dovolání proti těmto výrokům krajského soudu tedy nebylo ze zákona přípustné a stěžovatelé proti nim proto měli brojit (jestliže byli skutečně přesvědčeni o porušení svých ústavně zaručených práv) ústavní stížností bez toho, že by se domáhali nejprve jejich přezkumu ze strany Nejvyššího soudu. Protože tak ale neučinili a podali ústavní stížnost teprve poté, co vyčkali rozhodnutí Nejvyššího soudu o zcela jednoznačně nepřípustně podaném dovolání, je nutno na tuto část ústavní stížnosti nazírat jako na opožděnou, jelikož byla zjevně podána až po marném uplynutí lhůty dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytoval (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), což však bylo právě usnesení krajského a nikoliv Nejvyššího soudu.

6. Jiná je samozřejmě situace u potvrzujícího výroku krajského soudu týkajícího se splnění podmínek řízení o soudním prodeji zástavy, nicméně proti tomuto výroku krajského soudu ústavní stížnost vůbec nesměřuje a Ústavní soud, který je vázán petitem podaného návrhu, se jí proto ani nemohl meritorně zabývat.

7. Zjevně neopodstatněnou byla ústavní stížnost shledána v té části, kterou brojí proti napadenému výroku II. usnesení Nejvyššího soudu, jímž tento soud stěžovatelům uložil zaplatit zástavnímu věřiteli náklady dovolacího řízení. Institut zjevné neopodstatněnosti, zakotvený v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, totiž v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

8. Takovýto závěr Ústavní soud vyslovil v daném případě již jen proto, že stěžovatelé v ústavní stížnosti nijak nevysvětlují, v čem by měl být vlastně nákladový výrok napadeného usnesení Nejvyššího soudu protiústavní. Rozhodnutí krajského soudu v řízení o soudním prodeji zástavy totiž bylo Nejvyšším soudem shledáno v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (opak stěžovatelé přitom v ústavní stížnosti ani netvrdí) a správností rozhodnutí o nákladech řízení se kvůli shora zmíněné zákonné výluce přezkumu Nejvyšší soud nemohl zabývat. Proto stěžovatelům, jako neúspěšným dovolatelům, uložil povinnost uhradit náklady řízení před Nejvyšším soudem.

9. Zcela nad tento rámec Ústavní soud pro úplnost poznamenává, že krajský soud v záhlaví citované nákladové výroky koncipoval v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1520/2009 (na něž se také výslovně odvolává) a lhůtu pro úhradu nákladů řízení nestanovil; tím ovšem materiálně naplnil shora citovanou nálezovou judikaturu Ústavního soudu, neboť úhrady nákladů se zástavní věřitel bude moci domáhat až ve vykonávacím řízení (kde stěžovatelé již nebudou námitkově omezeni), když ostatně tyto náklady mohou být uspokojeny jen z výtěžku zpeněžení zástavy.

10. Za tohoto stavu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) cit. zákona jako návrh opožděný.

11. Za této situace Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), jelikož by to bylo zjevně neúčelné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2016

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu