Constitutional Court dismisses appeal claiming fair process violation regarding administrative penalty suspension denial.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti, kterou podal JUDr. Ing. Jan Matys, DiS, zastoupený JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 37/24 proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2015 č. j. 8 A 84/2015-63, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Ministerstva životního prostředí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 28. srpna 2015 a doplněné podáními ze dne 21. října 2015, 25. listopadu 2015 a 4. ledna 2016, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2015 č. j. 8 A 84/2015-63 z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Městský soud v Praze, usnesením napadeným ústavní stížností, nepřiznal odkladný účinek žalobě, kterou se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 28. dubna 2015 č. j. 2055/500/14, 58468/ENV/14, jímž mu byla uložena pokuta ve výši 150 000 Kč za ohrožení životního prostředí, kterého se měl dopustit tím, že ve stanovené lhůtě nesplnil pravomocně uložené opatření k nápravě - zalesnění holin starších dvou let na označených lesních pozemcích.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s napadeným rozhodnutím a namítal, že při posuzování návrhu na odkladný účinek žaloby podle ustanovení § 73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), ve znění pozdějších předpisů by neměly být jediným kritériem majetkové poměry účastníka. Stěžovatel dále uvedl, že mu správní orgán uložil z jeho pohledu nedůvodnou a likvidační pokutu přesto, že neučinil odpovídající a správné šetření na místě samém. Nepřiznáním odkladného účinku žalobě pak utrpěl škodu, a to jak na zdraví, tak obecně.

4. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

6. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002

sp. zn. III. ÚS 74/0

; N 126/28 SbNU 85). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

7. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícím soudem vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

8. Podmínky pro přiznání odkladného účinku žalobě jsou upraveny v § 73 s. ř. s. Přiznání odkladného účinku je vázáno na kumulativní splnění tří podmínek, a to: a) pokud by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu, b) pokud by se přiznání odkladného účinku nedotklo nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob, a za c) třetí podmínka je pak vázána na neexistenci rozporu s veřejným zájmem.

9. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že městský soud se celou věcí řádně zabýval, v odůvodnění své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Městský soud zdůraznil, že přiznání odkladného účinku žalobě v řízení před soudem má povahu mimořádného opatření, soud nemůže předjímat konečné rozhodnutí ve věci nebo i vytvářet nějaký předběžný úsudek. Stěžovatel pak nedoložil závažnost újmy, jež by mu výkonem napadeného rozhodnutí vznikla a bez zjištění těchto skutečností není možné posoudit, zda je přiznání odkladného účinku v rozporu s důležitým zájmem a nelze tudíž návrhu stěžovatele vyhovět. Ústavní soud v uvedeném výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

10. S ohledem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů pak Ústavní soud nemá za to, že by posuzovaná věc dosáhla intenzity, nevyhnutelné pro ústavněprávní rozměr přezkumu. V kontextu s konkrétními okolnostmi dané věci lze uzavřít, že stěžovateli se porušení namítaného práva na spravedlivý proces nezdařilo doložit.

11. K obsahu podání stěžovatele ze dne 4. ledna 2016 ve věci právního zastoupení stěžovatele před Ústavním soudem, a to v návaznosti na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (290/2015 Sb.), podle něhož bude Ústavní soud napříště vycházet z předpokladu, že advokát nemusí být v řízení před Ústavním soudem obligatorně zastoupen jiným advokátem, lze poznamenat, že tímto stanoviskem došlo k odchýlení se právních závěrů od právního názoru Ústavního soudu obsaženého ve stanovisku pléna ze dne 21. května 1996 sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 (ST 1/9 SbNU 471). Pokud Ústavní soud požadoval po stěžovateli předložení plné moci ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, stalo se tak před nabytím účinnosti nově vydaného stanoviska, neboť v bodu 27. tohoto stanoviska pléna je uvedeno, že: "Právní názor obsažený v tomto stanovisku se použije na ústavní stížnosti podané k Ústavnímu soudu dnem následujícím po dni vyhlášení stanoviska ve Sbírce zákonů.", tedy ke dni 4. listopadu 2015, když částka 119/2015 Sbírky zákonů byla rozeslána dne 3. listopadu 2015. Stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS st. 42/15 se tak na ústavní stížnost stěžovatele, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. srpna 2015, nemohlo vztahovat.

12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu