Constitutional Court dismisses constitutional complaint filed before exhaustion of criminal procedural remedies.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou ve věci návrhu Karla Horvátha, t. č. ve Vazební věznici v Litoměřicích, zastoupeného JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, směřujícího proti usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Odboru HK - 2. oddělení, ze dne 8. října 2015, č. j. KRPU-151124-578/TČ-2014-040082-KAV, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, ze dne 5. listopadu 2015, č. j. 1 KZV 68/2015-70, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel se na Ústavní soud obrátil podáním označeným jako ústavní stížnost, v němž namítá zásah do svých zaručených práv (čl. 2 odstavec 2; čl. 8 odstavec 2; čl. 36 odstavec 1, čl. 38 odstavec 2 a čl. 40 odstavec 3 Listiny základních práv a svobod), k němuž mělo dojít usnesením policejního orgánu, který zahájil (rozšířil) trestní stíhání navrhovatele pro zločin podvodu dle § 209 odstavců 1 a 4 písmeno a) a odstavce 5 písmeno a) trestního zákoníku dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu pro 454 dílčích útoků, a pro přečin úvěrového podvodu podle § 211 odstavce 1 trestního zákoníku formou pomoci podle ustanovení § 24 odstavce 1 písmeno c) tohoto zákona. Podle navrhovatele nebyly pro zahájení trestního stíhání dány podmínky a jeho stížnosti se státní zástupce nevěnoval dostatečně

Navrhovatel ke svému podání přiložil napadená usnesení, jakož i usnesení o zahájení trestního stíhání pro zločin podvodu podle § 209 odstavců 1 a 4 písmeno d) trestního zákoníku, vydaného týmž policejním orgánem dne 18. února 2015 pro 85 dílčích útoků, jež napadené usnesení rozšířilo. Po seznámení s rozhodnutími i obsahem návrhu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh je nepřípustný.

Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře (např. v nálezu

III. ÚS 62/95

, N 78 SbNU 4/243) opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s hlavou pátou Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Podle § 75 odstavce 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") [čl. 87 odstavec 1 písmeno d) Ústavy ČR], to tedy znamená, že ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k takové ochraně, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není, a ani z povahy věci nemůže být, úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice - viz nález

sp. zn. III. ÚS 117/2000

(publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. Řízení o ústavních stížnostech tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odstavec 1 ve spojení s § 72 odstavci 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle ustanovení § 75 odstavce 2 zákona o Ústavním soudu.

Přípustné opravné prostředky nelze přitom chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušeného rozhodnutí (existence konkrétního opravného prostředku), ale v souvislostech pokračujícího soudního (trestního) řízení, které samou svou existencí zaručuje, až do vydání meritorního rozhodnutí, průběžnou kontrolu danou trestním řádem, podle něhož účastníku přísluší celá řada konkrétních nástrojů, včetně (případného) následného řízení v rámci obecného soudnictví (srovnej též

sp. zn. II. ÚS 134/06

in http://nalus.usoud.cz). Východiskem pro tyto závěry je čl. 4 Ústavy, který uvádí, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

Podle § 160 odstavce 1 trestního řádu je v pravomoci policejního orgánu rozhodnout neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že byl spáchán trestný čin. Zahájení trestního řízení je počátkem trestní stíhání, nad nímž vykonává podle § 174 a násl. trestního řádu dozor příslušný státní zástupce, který je povinen podle § 172 odstavce 1 trestního řádu zastavit trestního stíhání, zjistí-li se, že k dalšímu vedení neexistuje důvod. Nastane-li tedy taková okolnost v řízení, bude úkolem orgánu veřejné moci rozhodnout v souladu s trestním řádem. Navrhovateli, právně zastoupenému, pak přísluší navrhovat zákonem definované nástroje k ochraně jeho zájmů.

Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně, a proto Ústavní soud posoudil návrh jako nepřípustný podle ustanovení § 43 odstavce 1 písmeno e) ve spojení s ustanovením § 75 odstavcem 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2016

Jaromír Jirsa v. r.

soudce zpravodaj