Constitutional Court dismisses appeal claiming excessive jurisdiction over small claims court costs award.

Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Václavy Mikulenkové, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem AK Kačmařík & Korta, se sídlem Poštovní 39/2, 728 95 Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. září 2015 č. j. 71 Co 336/2015-46, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Okresního soudu v Karviné, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 15. 12. 2015, napadá stěžovatelka (dále rovněž "žalovaná") v záhlaví usnesení označené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě pro údajné porušení článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka připouští, že Ústavní soud v případě rozhodování obecných soudů v řízeních o bagatelních částkách obvykle nepřiznává takovým rozhodnutím soudu, proti nimž není přípustný řádný opravný prostředek, ústavně právní relevanci, v projednávané věci však podle názoru stěžovatelky jde o natolik extrémní nesoulad s hmotným, resp. procesním právem, že je nutný zásah Ústavního soudu, neboť ústavní stížností napadené rozhodnutí je prý "zcela svévolné, založené na libovůli a extrémním nesouladu s hmotným či procesním právem".

Krajskému soudu v Ostravě stěžovatelka vytýká, že svým rozhodnutím přesáhl své pravomoci, jestliže rozhodl o odvolání proti rozhodnutí okresního soudu, proti němuž nebylo podle ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř., podle názoru stěžovatelky, odvolání přípustné, neboť předmětem řízení byl spor o peněžité plnění nepřesahující částku 10 000,- Kč. Stěžovatelka tvrdí, že i když citované ustanovení neumožňuje podat odvolání jen proti rozsudku, v němž bylo rozhodováno o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000,- Kč, je nutné tento princip vztáhnout i na usnesení o zastavení řízení. Není prý důležité, jakou formu má soudní rozhodnutí, ale co je předmětem řízení.

II. Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje:

U Okresního soudu v Karviné (dále též "nalézací soud") probíhal pod sp. zn. 20 C 130/2015 mezi žalobcem Společenství vlastníků Borovského 2316-2319, Karviná - Mizerov a mezi Václavou Mikulenkovou (dále též "žalovaná" nebo "stěžovatelka") občanskoprávní spor o zaplacení nájemného ve výši 5.290,- Kč s příslušenstvím. Po podání žaloby žalovaná zcela uhradila žalovanou částku, proto žalobce vzal svou žalobu zpět.

Usnesením nalézacího soudu ze dne 29. 7. 2015 č. j. 20 C 130/2015-38 bylo řízení zastaveno; soud zároveň vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti nákladovému výroku usnesení nalézacího soudu podal žalobce odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. září 2015 č. j. 71 Co 336/2015-46 rozhodl tak, že usnesení okresního soudu v napadené části změnil s tím, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1 300,- Kč. Odvolací soud přihlédl k tomu, že žalovaná své povinnosti porušuje dlouhodobě a žalobce je nucen své pohledávky vymáhat soudní cestou. Z tohoto důvodu odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil podle § 220 o. s. ř. a žalobci přiznal náklady řízení ve výše uvedené částce.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K obecné problematice rozhodování Ústavního soudu o náhradě nákladů řízení lze odkázat na konstantní judikaturu. Ústavní soud opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Podrobnější argumentace je obsažena např. v usneseních

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

II. ÚS 130/98

,

I. ÚS 30/02

,

IV. ÚS 303/02

,

III. ÚS 255/05

,

I. ÚS 457/05

,

III. ÚS 4612/12

a dalších, dostupných v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz.

Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze zcela výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces, nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. března 2006

sp. zn. II. ÚS 259/05

).

Žádný takový mimořádný důvod ke kasačnímu zásahu v posuzované věci však Ústavní soud neshledal. Nelze jej spatřovat ani ve stěžovatelčině polemice s obsahem ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu, z něhož stěžovatelka dovozuje nepřípustnost podaného odvolání proti usnesení o zastavení řízení v tzv. bagatelních sporech. Jak právní teorie, tak i praxe se ustálila v závěru, že odvolání proti usnesení o zastavení řízení je přípustné, a to i v případě věcí tzv. bagatelní povahy; Ústavní soud nehodlá tento názor nijak zpochybňovat.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu Ústavního soudu