Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to missed deadline and lack of merit.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti společnosti BELANI KOMPANI s. r. o. se sídlem Praha 4, Kloboučnická 1425/13, zastoupené Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Praha 5, Průchova 41, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015 č. j. 33 Cdo 103/2015-271 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2014 č. j. 17 Co 222/2014-179, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka žádá ústavní stížností o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž mělo být porušeno její vlastnické právo a právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za napadené rovněž v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, které stěžovatelka připojila k ústavní stížnosti, a jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání. Ústavní soud proto v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008

sp. zn. II. ÚS 256/08

či usnesení ze dne 28. 4. 2015

sp. zn. II. ÚS 2816/14

), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. jeho rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice, č. 57567/00) zahrnul do okruhu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci taktéž uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu (od jehož doručení ostatně stěžovatelka odvíjí zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti), aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jejího podání.

Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 1. 2014, kterým byla (jako nepřípustná) odmítnuta stěžovatelčina žaloba na obnovu řízení vedeného tímto soudem pod sp. zn. 70 EC 155/2010. Následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením jako nepřípustné.

Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že městský soud v rámci řízení o žalobě na obnovu řízení nepřihlédl - jak by soud v podmínkách materiálního právního státu měl - k celkovému kontextu dané věci, primárně ke skutečnosti, že se stěžovatelka dle svého tvrzení stala obětí podvodu.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Ve vztahu k části ústavní stížnosti směřující (byť toliko implicitně) proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto, je třeba hodnotit ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a to již proto, že stěžovatelka vůči tomuto rozhodnutí v ústavní stížnosti žádnou kritiku nesměřuje. Ústavní soud se přitom omezí na konstatování, že ani on v postupu Nejvyššího soudu, na jehož základě bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto jako nepřípustné, neshledává.

Uvedená skutečnost je nicméně významná pro hodnocení zbývající části ústavní stížnosti, tedy té části, ve které stěžovatelka výslovně napadá usnesení odvolacího soudu.

Nelze totiž přehlížet, že Nejvyšší soud neodmítl stěžovatelčino dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (ve smyslu ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a contrario), nýbrž jej odmítl z důvodu nepřípustnosti stanovené přímo ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (čemuž ostatně stěžovatelka nikterak neoponuje).

Je tak namístě závěr, že ve vztahu k napadenému usnesení Městského soudu v Praze, jež bylo stěžovateli doručeno dne 7. 8. 2014, byla ústavní stížnost podána po zákonem stanovené lhůtě, neboť ve vztahu k tomuto rozhodnutí nelze lhůtu k podání ústavní stížnosti odvíjet (až) od doručení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto, a to proto, že tento mimořádný opravný prostředek stěžovatelce vůbec nebyl - ex lege - k dispozici. Skutečnost, že stěžovatelka byla v tomto ohledu mylně odvolacím soudem poučena, přitom není jakkoli rozhodná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ústavní soud z výše uvedených důvodů stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po uplynutí zákonné lhůty.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu