Constitutional Court dismisses appeal against Supreme Court's rejection of appeal due to procedural defects.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Ireny Štrochové a Ladislava Maloty, oba zastoupeni Mgr. Klárou Gottwaldovou, advokátkou se sídlem Brno, Bašty 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015 č. j. 30 Cdo 3157/2015-362, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhují zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů proti usnesení Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 7. 8. 2013 č. j. 60 Co 309/2013-210. Dovolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že dovolání stěžovatelů ze dne 27. 11. 2013 neobsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť stěžovatelé neuvedli, v jakém rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu napadají, nevymezili důvod dovolání, neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání a čeho se domáhají (dovolací návrh). Dovolání stěžovatelů obsahovalo pouze obecné náležitosti dovolání podle § 42 odst. 4 o. s. ř. a označení rozhodnutí, proti kterému směřuje. Dovolací soud dále konstatoval, že k doplnění dovolání ze dne 3. 7. 2015 nemohl přihlédnout, neboť bylo podáno až po uplynutí lhůty, která byla dovolatelům určena ke splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Poukázal na to, že dovolatelé jsou povinni v této lhůtě obstarat právní zastoupení, přičemž právní zástupce musí rovněž v této lhůtě dovolání doplnit o jeho náležitosti.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že Nejvyšší soud napadeným usnesením zasáhl do jejich ústavně zaručených práv, neboť přestože v poučení usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 5. 2015 č. j. 8 C 293/2008-319, kterým jim byla prodloužena lhůta pro předložení plné moci právního zástupce pro dovolací řízení, je zjevná nesprávnost - odkaz na § 2202 odst. 1 písm. a) o. s. ř., stěžovatelé nebyli pasivní a snažili se povinné právní zastoupení zajistit. Vzhledem ke své špatné finanční situaci byli nuceni obrátit se na Českou advokátní komoru, jejímž rozhodnutím jim byl určen právní zástupce pro dovolací řízení až dne 10. 6. 2015, tedy 5 dnů před uplynutím lhůty stanovené, resp. prodloužené usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 5. 2015. Vzhledem k nutnosti seznámit se se spisovým materiálem a dalšími informacemi požádal právní zástupce o prodloužení všech lhůt. Této žádosti však nebylo dovolacím soudem vyhověno a stěžovatelům tak byla znemožněna účinná ochrana jejich práv. K zásahu do práv stěžovatelů mělo dále dojít tím, že nebyli soudem řádně poučeni o tom, že jejich dovolání je neurčité a neúplné a jak je třeba jej doplnit včetně následků neuposlechnutí této výzvy. Dovolací soud podle stěžovatelů postupoval velice formalisticky a v rozporu se zákonem, když jim fakticky neumožnil řádně svá práva před dovolacím soudem uplatnit.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 1216/13

). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně garantovaných práv.

Ústavní soud ve výše vymezeném rozsahu přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, neshledal. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Podle platné úpravy dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. i zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 3345/14

). Ústavní soud tak zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 2929/09

a

IV. ÚS 3416/14

).

Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů v souladu se zákonem a svůj postup řádně odůvodnil. Námitka stěžovatelů, že dovolací soud postupoval formalisticky a v rozporu se zákonem nemůže v posuzované věci obstát. Nejvyšší soud postupoval podle příslušných ustanovení o. s. ř. a dovolání stěžovatelů odmítl, neboť trpělo vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly stěžovateli v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.). Své rozhodnutí dovolací soud podrobně odůvodnil a jeho postup nelze považovat za porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2016

JUDr. Jaromír Jirsa

předseda senátu