Constitutional Court dismisses complaint as inadmissible due to exhaustion of ordinary civil remedies for damages.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the victim against the regional court's decision awarding partial damages in a criminal case. The court held that the victim's right to claim full compensation in a separate civil proceeding was not a fundamental right protected by the Constitution. Consequently, the court ruled that the applicant had not exhausted all available legal remedies before seeking constitutional relief.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: Constitutional complaints are inadmissible when the applicant has not exhausted ordinary legal remedies, as the right to claim damages in a civil suit is a legislative benefit rather than a fundamental constitutional right.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Tomáše Sováka, zastoupeného JUDr. Martinem Reichlem, advokátem se sídlem Pardubice, K Vinici 1901, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 2. 6. 2015 sp. zn. 13 To 179/2015 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 3. 2015 sp. zn. 2 T 43/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, jímž bylo na základě odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí rozhodnuto, že obžalovaná A. L. je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě škody částku 123 539,- Kč. Se zbytkem svého nároku byl stěžovatel, který vystupoval v trestním řízení v pozici poškozeného, odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
Trestní řád přiznává poškozenému celou řadu oprávnění, včetně práva navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit způsobnou škodu. V trestním řízení však nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby bylo ve veřejném zájmu stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Ústavní soud zakotvení práv poškozeného do trestního řádu chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem. Nejedná se o základní práva zaručená ústavním pořádkem (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 2997/07
,
I. ÚS 1719/10
).
V posuzovaném případě ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu, které v návaznosti na předchozí rozhodnutí soudu nalézacího přiznalo stěžovateli pouze zčásti nárok na náhradu škody a ve zbytku jej odkázalo na řízení ve věcech občanskoprávních, nelze pokládat za konečné v tom smyslu, že by vylučovalo použití jiných prostředků k ochraně práva. Vydání rozhodnutí o povinnosti nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu se stěžovatel může domáhat nejen v adhezním trestním řízení, nýbrž též cestou řádného občanskoprávního soudního řízení. Teprve v případě, kdy by taková možnost neexistovala, byl by v souladu s principem subsidiarity Ústavní soud povolán k rozhodování o opomenutém nároku stěžovatele. Kasační zásah Ústavního soudu připadá v úvahu jen v případě, když stěžovatel již nemá k dispozici další prostředky k ochraně či prosazení svého práva (srov. usnesení
sp. zn. III. ÚS 3875/14
nebo již zmiňované usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2997/07
). Ústavní stížnost je proto třeba pokládat za návrh předčasný, a proto nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2016
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj