Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to wage dispute evidence issues.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Horyny, zastoupeného Mgr. Davidem Bezuchou, advokátem se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, č. j. 21 Cdo 3976/2013-189, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 25. 4. 2013, č. j. 36 Co 667/2012-151, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 4. 2012, č. j. 15 C 346/2009-123, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností došlou Ústavnímu soudu dne 25. 10. 2015, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí. Obecné soudy jimi rozhodly v neprospěch stěžovatele ve věci požadovaného doplatku mzdy.

Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Konkrétně se porušení těchto práv obecné soudy měly dopustit tím, že neshromáždily dostatek důkazů pro řádné zjištění skutkového stavu, odmítly provést některé důkazy navržené stěžovatelem a vyslovené právní závěry jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními.

Zaměstnavatel (vedlejší účastník) podle názoru stěžovatele nerespektoval zásady pro rovné zacházení a spravedlivé odměňování zaměstnanců vyjádřené v § 16 odst. 1 a § 110 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, a za práci na stejné pozici kuchaře sjednal s jiným zaměstnancem měsíční mzdu o 2 000 Kč vyšší než se stěžovatelem. Přestože byla náplň práce v podstatě totožná, v rozporu s uvedenými zásadami byl stěžovatel odměňován nižší mzdou. Obecné soudy však žalobě stěžovatele nevyhověly a konstatovaly, že náplň práce dvou kuchařů totožná není. Druhý kuchař měl sjednánu vyšší mzdu oprávněně, neboť s ohledem na jeho delší praxi, a také proto, že u zaměstnavatele působil jako instruktor při praktické výuce žáků hotelové školy, měla jeho práce pro zaměstnavatele vyšší hodnotu.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:

Ústavní soud neshledal v průběhu řízení nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny a způsobilo nepřípustný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Jednotlivé nedostatky, které stěžovatel obecným soudům vytýká, jsou víceméně polemikou s jejich právními závěry. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, že oprávněným důvodem ke sjednání vyšší mzdy může být jiná hodnota práce s ohledem na vyšší věk a dosažené vzdělání druhého kuchaře, neboť tyto skutečnosti samy o sobě hodnotu práce podle něj automaticky nezvyšují - fakticky soudy kvalitu práce neprověřovaly. Ani skutečnost, že s druhým kuchařem byla sjednána zvláštní dohoda, na základě které vykonával odborné vedení žáků, neodůvodňuje podle stěžovatele vyšší rozdíly ve sjednané mzdě.

Obecné soudy však řádně vyložily, proč neshledaly nárok stěžovatele oprávněným a logicky tento svůj závěr v rozhodnutí odůvodnily (srov. zejm. argumentaci na str. 4 a 5 rozsudku dovolacího soudu). Skutkový stav byl spolehlivě zjištěn z písemných podkladů a stěžovatelem navrhované svědecké výpovědi směřující k prokázání faktických poměrů na pracovišti byly nalézacím soudem označeny za nadbytečné. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy považovaly za dostatečný důvod pro sjednání odlišných platových podmínek stěžovatele rozdíl ve sjednané náplni práce a s ním související větší odpovědnost. Zkoumání poměrů na pracovišti by na uvedeném závěru nemohlo nic změnit. Podle Ústavního soudu nebyl nalézací soud dostatečně důsledný v písemném vyhotovení svého rozsudku, pokud jen stroze odůvodnil neprovedení navržených důkazů jejich nadbytečností, aniž by blíže vysvětlil, proč konkrétně (a jaké) důkazy považuje za nadbytečné (§ 157 odst. 2, věta první, o. s. ř.). Uvedené pochybení nelze však se zřetelem k okolnostem případu považovat za tak závažné, aby musel Ústavní soud využít své kasační pravomoci a napadená rozhodnutí zrušit, neboť jinak je z obsahu rozhodnutí zřejmé, proč další důkazy provedeny nebyly, i to, že by byly zjevně nadbytečné.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti; není součástí soustavy obecných soudů a nepředstavuje další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ, náleží obecným soudům. Úkolem Ústavního soudu není ani sestavovat inventář všech možných nedostatků či pochybení, kterých se v řízení obecné soudy dopustily. Jeho skutečné poslání spočívá v posuzování konformity rozhodnutí obecných soudů, potažmo procesních postupů, s ústavním pořádkem, nikoliv v perfekcionistickém "předělávání řízení" do podoby prosté sebemenších nedostatků. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná ani věcná správnost, konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů či bezvýhradné dodržení každého procesního pravidla, nýbrž toliko dodržení ústavního rámce jejich činnosti. Závažné vybočení z ústavního rámce však obecným soudům v tomto případě vytknout nelze; proto dospěl Ústavní soud k závěru, že tvrzená ústavně zaručená práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. ledna 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu