Constitutional Court dismissed appeal against Supreme Court's inadmissibility ruling on civil appeal grounds.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky CASPER CONSULTING a. s., se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, IČ: 63980401, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2015 č. j. 30 Cdo 2607/2014-160, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a Mgr. Arnošta Sameše, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 23. března 2015, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to zejména ve smyslu čl. 11 odst. 3, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 7 C 19/2013 bylo zjištěno, že vedlejší účastník řízení se žalobou, podanou dne 8. února 2013, proti žalované Apston Capital Ltd. domáhal vyloučení nemovitostí v k. ú. Česká Lípa z exekuce nařízené okresním soudem podle ustanovení § 267 odst. 3 o. s. ř. Okresní soud rozsudkem ze dne 18. června 2013 č. j. 7 C 19/2013-65 předmětné nemovitosti z exekuce vyloučil, neboť ke koupi nemovitostí došlo až po zúžení společného jmění manželů. Žalovaná Apston Capital Ltd. podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání.

3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 12. prosince 2013 č. j. 35 Co 613/2013-108 připustil, aby místo dosavadní žalované Apston Capital Ltd. vstoupila do řízení stěžovatelka. Poté rozsudkem ze dne 4. března 2014 č. j. 35 Co 613/2013-133 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. žalobě vyhovujícím na vyloučení nemovitostí jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že v exekuci vymáhaná pohledávka vznikla sice za trvání manželství dne 25. ledna 2001, avšak 25. července 2003 došlo k zúžení SJM a zmíněný majetek nabyl vedlejší účastník řízení kupní smlouvou až ke dni 3. června 2008.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, ve kterém namítala nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností dovolání jako nepřípustné odmítl, neboť podle jeho názoru stěžovatelka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013 nevymezila, tj. neuvedla, od jaké ustálené praxe dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytkla Nejvyššímu soudu, že vadně posoudil obsah podaného dovolání z hlediska jeho obligatorních náležitostí, jež plynou z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., konkrétně pak pokud jde o uvedení toho, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.). Stěžovatelka má za to, že závěry dovolacího soudu, vyslovené v napadeném rozhodnutí, jsou nesprávné a protiústavní, a to i proto, že dovolací soud nerespektoval nález pléna Ústavního soudu ze dne 21. února 2012

sp. zn. Pl. ÚS 29/11

(N 34/64 SbNU 361), a ve svém důsledku pak i ustanovení § 237 o. s. ř. Podle názoru stěžovatelky byl dovolací soud povinen zkoumat, zda obsah dovolání neskýtá skutečnosti svědčící o přípustnosti dovolání podle jiného ustanovení či podle jiného "případu" přípustnosti dovolání obsaženého v témže ustanovení § 237 o. s. ř. Pokud tak neučinil, byla stěžovatelka odkázána na jeho "svévoli".

6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

8. Je-li rozhodnuto o nepřípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., mohl by Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti ústavní stížností napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo dovolání posouzeno jako nepřípustné. Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu neshledal okolnosti, pro které by mělo být dovolání shledáno přípustným. Jestliže tedy Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení § 237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů (srov. usnesení ze dne 13. září 2012

sp. zn. II. ÚS 2888/12

a v něm citovanou judikaturu).

9. Ústavní soud již mnohokrát uvedl (srov. např. usnesení ze dne 21. ledna 2014

sp. zn. I. ÚS 3524/13

a ze dne 20. října 2015

sp. zn. II. ÚS 1384/15

), že pro splnění požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, nepostačuje pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř., ale z dovolání musí být zřejmé, od kterého svého řešení právní otázky se má dovolací soud odchýlit, z čehož plyne povinnost poukázat na právní otázku dříve vyřešenou Nejvyšším soudem a následně vyložit, proč by Nejvyšší soud měl tuto právní otázku posoudit jinak.

10. K poukazu stěžovatelky na závěry uvedené v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 21. února 2012

sp. zn. Pl. ÚS 29/11

je třeba uvést, že tímto nálezem bylo zrušeno ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to uplynutím dne 31. prosince 2012. Ústavní soud přistoupil ke zrušení citovaného ustanovení z důvodu jeho nepředvídatelnosti a nesrozumitelnosti. Závěrem pak Ústavní soud zdůraznil, že budoucí úprava musí být do té míry předvídatelná, že přípustnost dovolání musí být zřejmá každému potencionálnímu dovolateli ještě předtím, než opravný prostředek v podobě dovolání využije. V nyní posuzovaném případě stěžovatelka nedostála zákonným požadavkům na tvrzení předpokladů přípustnosti dovolání, upraveným v novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jejímž cílem byla právě koncepční změna institutu dovolání. Odkaz na citovaný nález Ústavního soudu je tak zcela nepřípadný.

11. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu