Constitutional Court dismisses appeal against Supreme Court's rejection of appeal due to improper grounds.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ladislava Čudy, zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2015 č. j. 21 Cdo 5339/2014-412, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2014 č. j. 23 Co 300/2014-379 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. listopadu 2013 č. j. 15 C 100/2008-341, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Výzkumného ústavu železničního, a. s., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 5. května 2015, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z podané ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 15 C 100/2008 bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou, doručenou obvodnímu soudu dne 22. července 2008, domáhal po vedlejším účastníkovi řízení zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím (později žaloba rozšířena na 1 024 714 Kč) z titulu náhrady škody vzniklé mu v souvislosti s těžkým pracovním úrazem, který stěžovatel utrpěl dne 21. července 2006, při jízdě s prázdným vysokozdvižným vozíkem, tento se stal neovladatelným a převrátil se do kolejiště. Obvodní soud konstatoval, že k úrazu stěžovatele došlo při plnění pracovních povinností, přičemž s ohledem na ustanovení § 191 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, dovodil, že se sice jednalo o pracovní úraz, avšak z důvodu zjištěného množství alkoholu v krvi stěžovatele se vedlejšímu účastníkovi řízení podařilo zprostit odpovědnosti za pracovní úraz zcela, neboť stěžovatel si úraz způsobil sám, když byl pod vlivem alkoholu. Obvodní soud proto žalobu v plném rozsahu zamítl.

3. Rozsudek obvodního soudu napadl stěžovatel odvoláním. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, ve kterém namítal, že naprostou absencí zkoumání příčinné souvislosti mezi jeho údajným porušením pracovních povinností opilostí a vznikem škody došlo k porušení těch nejzásadnějších pravidel procesního řízení, a to právě proto, že nebyla zkoumána příčinná souvislost mezi jeho údajnou opilostí a vznikem škody. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a v dovolacím řízení pro tento nedostatek nelze pokračovat. Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžovatel opomíjí, že otázka příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem (úrazovým dějem) a případně vzniklou škodou není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval námitky vznesené v podaném dovolání a poukázal na příslušná ustanovení nového občanského zákoníku s tím, že příčinná souvislost je dána slovem "porušením", ze kterého vyplývá, že bez příčinné souvislosti nárok na náhradu škody nevzniká. Stěžovatel má za to, že pokud se ve věci rozhodující soudy nezabývaly příčinnou souvislostí mezi údajnou opilostí stěžovatele a vznikem škody, tedy vznikem úrazu stěžovatele, nebylo jednání soudů nestranné a rovněž jeho záležitost nebyla rozhodována spravedlivě.

6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dovodil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

8. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002

sp. zn. III. ÚS 74/02

; N 126/28 SbNU 85). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

9. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly, v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.

10. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v řízení před soudem nevyvstaly pochybnosti o příčinné souvislosti mezi opilostí stěžovatele a vznikem úrazu a o absenci spoluzavinění vedlejšího účastníka řízení na vzniku škody, který požívání alkoholických nápojů na pracovišti zaměstnancům neumožňoval. Odvolací soud uzavřel, že vedlejší účastník řízení prokázal, že úraz stěžovatele byl v příčinné souvislosti s jeho opilostí, přičemž shodná výše alkoholu vyplývá jak z odběru krve při ošetření stěžovatele (1,9 promile alkoholu v krvi), tak z měření laboratoře FN Královské Vinohrady pomocí plynové chromatografie (1,87 promile alkoholu v krvi), a stěžovatel tak porušil ustanovení § 135 odst. 4 písm. e) zákoníku práce. K otázce možného ovlivnění krevního vzorku alkoholem použitými léčivy (dezinfekcí) či vniknutím do organismu stěžovatele otevřenými zlomeninami v důsledku vytékání provozních kapalin z převrženého vysokozdvižného vozíku bylo před soudem prvního stupně provedeno dostatečné dokazování, které tuto možnost vyloučilo. Pokud se týká dalších odvolacích námitek stěžovatele, je jeho tvrzení o záměně jeho krevního vzorku s jiným i o údajné obdobné závadě téhož vozíku na jiném pracovišti z procesního hlediska nepřípustnou novotou, ke které nelze v odvolacím řízení přihlížet, neboť do koncentrace řízení nastalé před soudem prvního stupně je stěžovatel netvrdil.

11. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak Ústavní soud uvádí, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. z důvodu uplatnění jiného dovolacího důvodu, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (stěžovatel zpochybnil skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vycházel, nesouhlasil s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, předestíral vlastní skutkové závěry, na nichž pak budoval své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci) a nelze proto v dovolacím řízení pro tento nedostatek pokračovat, Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto.

12. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

13. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

14. Z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud pak nevyzýval stěžovatele k odstranění vady podání spočívající v nepřiložení kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva (§ 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu), neboť za dané situace by se jednalo o formalismus.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu