Constitutional Court dismisses appeal as ordinary courts are not super-review instances for procedural errors.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky E. N., právně zastoupené advokátem JUDr. Jaroslavem Veskou, Brněnská 300/31, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2015 sp. zn. 14 To 82/2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 6. 11 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení vrchního soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. 11 T 1/2015 bylo rozhodnuto o tom, že se uznává na území ČR rozsudek Vrchního soudu v Edinburghu ze dne 19. 6. 2012 sp. zn. ED 11020770-002, kterým byla odsouzená E. N. uznána vinnou spácháním zločinu zabití podle čl. 149, 268, 269 a 375 zákona o trestním řízení soudním z roku 1995, jehož se měla dopustit tím, že 7. nebo 8. 10. 2011 na adrese X., napadla Alena C. (jedná se o pseudonym) či podobným nástrojem a zabila ho, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 9 let nepodmíněně. Současně bylo rozhodnuto o tom, že se podle § 306 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních vykoná zbytek tohoto trestu odnětí svobody na území ČR a pro pokračování v jeho výkonu se odsouzená podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazuje do věznice s ostrahou. Stěžovatelkou podané odvolání vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.

Stěžovatelka ve svém návrhu namítá, že v řízení o uznání cizozemského rozsudku nebyly splněny formální podmínky pro vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně. Tento závěr stěžovatelka dovozuje ze skutečnosti, že k žádosti skotské strany o uznání rozsudku nebylo přiloženo stanovisko odsouzené, ačkoliv je jeho existence a připojení k žádosti o uznání rozsudku v této žádosti deklarováno. Stěžovatelka dále namítá, že jí nebylo umožněno osobně se k žádosti skotské strany vyjádřit, i když prostřednictvím svého obhájce krajský soud žádala o zajištění technických prostředků, kterými by mohlo být dosaženo videopřenosu pomocí videokonferenčního zařízení s věznicí v Edingburghu. Takovýto postup přitom předpokládá ustanovení § 57 odst. 1 zákona č. 104/2013 o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a ustanovení § 111a trestního řádu.

Vrchní soud v napadeném usnesení řádně nevysvětlil, proč nepřihlédl k zápornému stanovisku stěžovatelky vykonat zbytek trestu odnětí svobody v ČR, i když k tomu byl povinován podle § 300 odst. 3 zákona č. 104/2013 Sb.

Další porušení svých práv spatřuje odsouzená ve výši trestu, který jí byl rozsudkem skotského soudu uložen. Ze stanoviska Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové vyplývá, že trestné jednání, pro které byla stěžovatelka odsouzena, odpovídá ustanovení § 141 odst. 1 trestního zákoníku - trestný čin zabití se sazbou od tří do deseti let trestu odnětí svobody. Odsouzené byl přitom uložen trest odnětí svobody ve výměře 9 let, tj. při samé horní hranici české právní úpravy. Lze tak podle stěžovatelky očekávat, že pokud by byl trest ukládaný českým soudem, byl by pro ni výrazně příznivější. Podle skotské právní úpravy nemá zabití přesně stanovený trest a ten může odpovídat široké řadě různých závažností trestných činů. Odsouzená tak byla ohrožena mnohem vyšší trestní sazbou než v ČR, což podle ní vylučuje možnost uznání rozsudku cizího státu na území ČR.

Z výše vyložených důvodů má stěžovatelka za to, že v její věci došlo k porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K předloženému návrhu stěžovatelky je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

V projednávané věci je Ústavní soud toho názoru, že se s námitkami stěžovatelky dostatečně vypořádal již Vrchní soud v Praze, přičemž není jeho úkolem přeformulovávat závěry tohoto soudu. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že vrchní soud své rozhodnutí řádně odůvodnil, když z jeho závěrů je zcela zřejmé, z jakých skutkových a právních okolností vyšel, jak je hodnotil a k jakým závěrům posléze dospěl.

Namítá-li stěžovatelka nesprávnou aplikaci ustanovení § 57 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., případně § 111a tř. ř., pohybuje se čistě v rovině podústavního práva, z něhož nevyplývá, že by bylo povinností soudu umožnit stěžovatelce možnost se k věci vyjádřit prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Navíc, odvolací soud zcela správně poukázal na skutečnost, že stěžovatelka byla ve věci zastoupena advokátem.

Stěžovatelce nelze dát zapravdu ani v tom smyslu, že by vrchní soud nevzal v potaz její nesouhlasné stanovisko se svým vydáním k výkonu trestu do ČR, v této části lze jen odkázat na stranu šest napadeného usnesení.

Na argumentaci vrchního soudu lze odkázat rovněž co do hodnocení výše trestu - v předmětném případě se jedná toliko o řízení o předání odsouzené k výkonu trestu do ČR. Jmenovaný soud přitom neshledal důvody k aplikaci ustanovení § 306 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., na jehož základě by bylo lze stěžovatelce trest snížit. V souvislosti s uvedeným považuje Ústavní soud za příhodné poukázat též na tu část argumentace vrchního soudu, v níž tento uvedl, že stěžovatelka byla z příkazu ministra Ministerstva vnitra vyhoštěna z území Spojeného království. Není tedy důvodu s návratem stěžovatelky do ČR jakkoli otálet.

Podle náhledu Ústavního soudu je napadené usnesení vrchního soudu zcela ústavně konformní a z ústavněprávního hlediska mu není čeho vytknout.

Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu