Constitutional Court dismisses appeal for violating fair trial rights as it lacks jurisdiction over factual review.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Melikové, zastoupené JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem se sídlem Liberec, Jestřabí 974/1 proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. 5. 2014, č. j. 73 Co 48/2011-271, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, č. j. 21 Cdo 428/2015-381, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v její pracovněprávní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces zaručeného Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu stěžovatelky v části o zaplacení 51 291 Kč jako odstupného po ukončení pracovního poměru. Dovolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nepřihlížely k jí tvrzeným "skutečnostem" (povýtce skutkového původu), ač tak učinit měly, a poté je vyhodnotily v její prospěch; je názoru, že jimi provedené hodnocení důkazů bylo jednostranné, neodpovídající požadavkům kladeným na nezávislost a nestrannost soudu a jeho rozhodování.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Tento úkol na sebe nemůže Ústavní soud převzít jen z toho důvodu, že ho stěžovatel vyzývá k přezkumu ústavní stížností napadených rozhodnutí na podústavní úrovni.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny; obsahem stížnosti je však pouze pokračující polemika se závěry obecných soudů, se kterými se stěžovatelka neztotožnila, a proto je považuje za nespravedlivé.

Závažné (excesivní) nedostatky - jež by mohly mít význam v ústavněprávní rovině - při vytváření skutkového základu dané věci, jmenovitě při hodnocení provedených důkazů však ani stěžovatelka netvrdí, namítajíce toliko nedostatek věcné správnosti napadených rozhodnutí; k takovému přezkumu však Ústavní soud povolán není (viz výše).

Ústavní soud pak pokládá za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Z předchozího se podává, že důvody postupu podle tohoto ustanovení jsou dány.

Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu