Constitutional Court dismisses appeal on appeal delay, ruling client's own evidence proves late filing.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Miroslav Zita against the Supreme Court's dismissal of his appeal. The client argued that the appeal was untimely because the notice of service lacked a delivery date, yet he admitted filing the appeal after the deadline expired. The court ruled the complaint unfounded because the client's own documents proved the delay and he had the means to verify the date earlier. Consequently, the court found no constitutional violation and dismissed the request without a hearing.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.; § 79 zákona č. 182/1993 Sb.: The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as clearly unfounded when the applicant admits to missing a statutory deadline despite having the means to verify the service date.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Mgr. Miroslava Zitka, zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 997/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, č. j. 29 NSČR 69/2015-B-241, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 15. 7. 2014, č. j. KSUL 45 INS 798/2009-B-212, zamítl reorganizační plán stěžovatele jako dlužníka a současně přeměnil reorganizaci v konkurs. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 3. 2015, č. j. 1 VSPH 1714/2014-B-223, potvrdil usnesení krajského soudu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 7. 2015, č. j. 29 NSČR 69/2015-B-241, odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu. V odůvodnění konstatoval, že usnesení vrchního soudu bylo stěžovateli doručeno dne 26. 3. 2015, podle § 240 odst. 1 ve spojení s § 57 odst. 2 o. s. ř. tak připadl poslední den lhůty na úterý 26. 5. 2015, stěžovatel však podal dovolání teprve dne 27. 5. 2015, tudíž opožděně.
Proti usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatel bránil ústavní stížností ze dne 16. 10. 2015, ve které navrhl, aby Ústavní soud toto rozhodnutí zrušil a dodatečným podáním ze dne 11. 11. 2015 navrhl odklad vykonatelnosti usnesení obecných soudů všech stupňů. Namítal zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že dovolání skutečně podal teprve dne 27. 5. 2015; usnesení vrchního soudu si totiž vyzvedl ze schránky teprve dne 27. 3. 2015, přičemž na zásilce v rozporu se zákonem nebylo vyznačeno datum doručení vložením do schránky.
Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
V intencích § 79 zákona o Ústavním soudu byl nejprve hodnocen návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozhodnutí obecných soudů všech stupňů. Tento akcesorický návrh Ústavní soud považuje za zjevně neopodstatněný za situace, kdy vzhledem k povaze věci projednal vlastní ústavní stížnost bezprostředně poté, co ověřil splnění zákonných podmínek k takovému postupu. Účinky případného odložení vykonatelnosti by totiž byly omezeny toliko na období do vydání rozhodnutí o samotné ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Žádné takové pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Nejvyšší soud nemohl zasáhnout do ústavně zaručených základních práv stěžovatele odmítnutím jeho dovolání pro opožděnost za situace, kdy stěžovatel sám uznává, že dovolání podal teprve po marném uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty. O této skutečnosti ostatně svědčí i údaj na doručence. Zásah do ústavně garantovaných práv nelze dovozovat toliko z tvrzení stěžovatele, že údaj o datu doručení nebyl uveden přímo na zásilce obsahující usnesení vrchního soudu a vhozené do schránky. Pakliže měl stěžovatel pochybnosti o datu doručení, nic mu nebránilo nevyčkávat s podáním dovolání na poslední den lhůty, popř. si údaj o doručení ověřit dotazem u soudu či nahlédnutím do příslušného spisu, což ostatně rovněž (následně) učinil a opatřil si kopii doručenky, kterou sám předložil Ústavnímu soudu a na níž byl údaj o datu doručení řádně vyznačen.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vycházeje z okolností vymezených výše rozhodl Ústavní soud týmž výrokem totožně i o akcesorickém návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozhodnutí obecných soudů všech stupňů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu