Constitutional Court dismissed constitutional complaint as obviously unfounded regarding preliminary injunction validity.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ctibora Gabriela a Zuzany Gabrielové, zastoupených JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 39, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2015, č. j. 22 Co 34/2015-755 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu vydaného v jejich občanskoprávní věci, neboť jím mělo dojít k porušení jejich základních práv garantovaných čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, kterým bylo stěžovatelům zakázáno nakládat se zde specifikovanou nemovitostí; ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že je-li zde nepravomocné rozhodnutí ve věci samé, které zavazuje stěžovatele k úhradě "milionových částek", vyvolává jejich snaha zbavit se nemovitého majetku, důvodné obavy z ohrožení následného výkonu rozhodnutí.

Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelé brání ústavní stížností, neboť mají za to, že došlo k porušení jejich výše ohlášených základních práv, jmenovitě práva na spravedlivý proces. Namítají, že ve věci rozhodoval nepříslušný senát Městského soudu v Praze, jestliže žalobcem v dané věci je právnická osoba se sídlem v zahraničí; rozhodovat proto měl specializovaný senát pro řízení s cizím prvkem. Dále stěžovatelé tvrdí, že žalobce nebyl aktivně legitimován k podání návrhu na vydání předběžného opatření a že pohledávka, která je předmětem řízení, zanikla před vydáním napadeného rozhodnutí.

K ústavní stížnosti podal vyjádření Městský soud v Praze ústy předsedy senátu JUDr. Tomáše Novosada. Vyjádření bylo zasláno stěžovatelům k replice, ti však této možnosti nevyužili.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Tento úkol na sebe nemůže Ústavní soud převzít jen z toho důvodu, že ho stěžovatel vyzývá k přezkumu ústavní stížností napadených rozhodnutí na podústavní úrovni.

Zásadně platí, že úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Přestože Ústavní soud má obecně za to, že i předběžné opatření je s to zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, předmětem jeho přezkumu může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli vlastní přezkum zákonných podmínek pro jeho vydání (srov. např. nález

sp. zn. II. ÚS 221/98

dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je srozumitelně a dostatečně odůvodněno, a vyplývá z něj i to, jakým způsobem se soud vypořádal s námitkami stěžovatelů, předestřenými v jejich odvolání. Již ze samotné povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že obecné soudy vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemohou provádět dokazování, ale vychází pouze ze skutečností, jež jsou v době podání návrhu osvědčeny. Obsahem ústavní stížnosti jsou vedle argumentace uplatněné v odvolání i další námitky, které se vztahují k řízení ve věci samé, a které tím nemohou být v řízení o ústavní stížnosti přípustné.

Námitka porušení základního práva odnětím svému zákonnému soudci nemá oporu v Rozvrhu práce Městského soud v Praze pro rok 2015, jestliže věc byla danému senátu přidělena v souladu z jeho bodem 4. II. F, jak doložil soud ve vyjádření k ústavní stížnosti, jemuž stěžovatelé neoponovali.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Ze shora řečeného vyplývá, že podmínky aplikace tohoto ustanovení zákona o Ústavním soudu jsou v dané věci dány.

Ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný proto senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu