Constitutional Court dismisses appeal as clearly unfounded due to lack of constitutional violation. The Court rejects the claim that an electronic signature defect invalidates bankruptcy proceedings. The Court holds that ordinary courts' reasoning does not require constitutional review. The Court applies the 'clearly unfounded' rejection rule under the Constitutional Court Act. The Court emphasizes the principle of judicial finality in bankruptcy matters. The Court notes that the applicant exhausted all ordinary legal remedies. The Court concludes that the bankruptcy ruling remains legally effective despite procedural flaws.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti INNA, WEST CZ s.r.o., se sídlem Stod, Domažlická 836, zastoupené JUDr. Františkem Grznárem, advokátem se sídlem Horšovský Týn, nám. Republiky 108, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014 č. j. KSPL 54 INS 13891/2011, 29 NSČR 114/2014-B-40 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014 č. j. KSPL 54 INS 13891/2011, 1 VSPH 488/2014-B-29, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Návrhem ze dne 18. 12. 2013 se stěžovatelka (dlužník) domáhala zrušení konkursu na svůj majetek s odůvodněním, že insolvenční návrh insolvenčního navrhovatele TROWMART LIMITED (dále jen "insolvenční navrhovatel") nebyl opatřen elektronicky uznávaným podpisem osoby, která návrh podala. Usnesením ze dne 20. 1. 2014, č. j. KSPL 54 INS 13891/2011-B-22, Krajský soud v Plzni návrh dlužníka zamítl, Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením toto usnesení potvrdil a následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením zamítl.

Stěžovatelka namítá, že rozhodující soudy vyložily nesprávně ustanovení § 97 odst. 2 insolvenčního zákona; především se nevypořádaly s námitkou "neplatnosti" celého insolvenčního řízení způsobené tím, že návrh insolvenčního navrhovatele z 5. 8. 2011 nebyl řádně elektronicky podepsán, a zdůrazňuje, že podle § 97 odst. 2 insolvenčního zákona se k takovému návrhu nepřihlíží; odkazuje na judikaturu, zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sen. zn. 29 NSČR 51/2011, uveřejněném pod číslem 33/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které interpretuje tak, že při takové vadě nemá insolvenční návrh žádné účinky a jediným možným řešením je podání insolvenčního návrhu nového (za nepřiléhavý má stěžovatelka úsudek, že účelem § 97 insolvenčního zákona je jen zabránit anonymním insolvenčním návrhům, a stejně tak oponuje soudy užité argumentaci ustanovením § 308 zákona, které nepokládá za v dané věci významné). Stěžovatelka konečně polemizuje se závěry dovolacího soudu, podle nichž je třeba považovat rozhodnutí o jejím úpadku za zákonné a správné, nebylo-li napadeno opravným prostředkem, a dovozuje, že soudy měly zkoumat podmínky řízení v každém jeho stadiu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo - v procesní větvi - jí však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení a uplatnila i mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že neměla možnost využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

V rovině právního posouzení věci je pak v kontextu čl. 36 odst. 1 Listiny rozhodné, že ústavní stížnost jen polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatelka vystupovala již v řízení před nimi. Obecné soudy (odvolací soud a soud dovolací) se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vypořádaly a stěžovatelka neuvádí nic, co by její oponenturu posouvalo do ústavněprávní roviny.

Především na přiměřeně podrobné a výstižné odůvodnění usnesení dovolacího soudu lze - v rovině podústavní - odkázat.

Nejvyšší soud dovodil, že i soudní rozhodnutí postižené tzv. zmatečnostní vadou řízení má ovšem až do doby svého zrušení stejné účinky jako rozhodnutí, jež takovou vadou netrpí. Ačkoli v intencích ustanovení § 229 odst. 1 písm. d) o. s. ř. jde v dané věci o meritorní rozhodnutí vydané v řízení, v němž nebyl podán návrh na zahájení řízení (insolvenční návrh), byť podle (insolventního) zákona ho bylo třeba, není silný důvod oponovat závěru, že tvrzení o existenci takové zmatečnostní vady rozhodnutí o úpadku dlužníka, proti němuž již nelze podat opravný prostředek (odvolání nebo žalobu pro zmatečnost), je pro další chod insolvenčního řízení právně bezvýznamné; o důvod ke zrušení konkursu na majetek dlužníka zde nejde.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Z předchozího je zřejmé, že předpoklady pro aplikaci právě citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu jsou dány.

Tím je výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného odůvodněno; podle téhož ustanovení ji proto senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu