Constitutional Court dismisses complaints against criminal court seizure orders as procedurally non-reviewable.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavních stížností 1) J. M., 2) J. Ř. a 3) A. Ř., zastoupených JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kapitána Jaroše 19, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. 3 To 37/2015 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2015 sp. zn. 1 T 8/2012, takto:

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. l Listiny základných práv a svobod a ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v rámci trestní věci, vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 1 T 8/2012.

V této trestní věci Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 8. 2013 uznal J. Ř. (syna druhého stěžovatele a třetí stěžovatelky a druha první stěžovatelky) a dalších pět osob vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle ustanovení § 21 odst. 1 k ustanovení § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, a těmto osobám uložil tresty odnětí svobody, peněžité tresty, tresty zákazu činnosti a tresty propadnutí věci. Inkriminovanou trestnou činností měla být (neodvedením daní) způsobena škoda přesahující částku 400 000 000 Kč.

Krajský soud, poté co mu byla věc vrácena Vrchním soudem v Olomouci, ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení § 101 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku rozhodl o zabrání věcí (specifikovaných nemovitostí - bytové jednotky ve vlastnictví první stěžovatelky a rodinného domu ve společném jmění zbývajících dvou stěžovatelů) a současně dle ustanovení § 102 trestního zákoníku rozhodl o zabrání náhradní hodnoty (označených pozemků ve společném jmění druhého stěžovatele a třetí stěžovatelky).

Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením zamítl stížnost první stěžovatelky; ke stížnosti druhého stěžovatele a třetí stěžovatelky zamítl návrh státního zástupce na zabrání náhradních hodnot - pozemku v katastrálním území Chomoutov, obec Olomouc v jejich společném jmění manželů.

Stěžovatelé (vystupující v předmětné trestní věci v procesním postavení zúčastněných osob) v ústavní stížnosti v prvé řadě namítají, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná. Pochybení krajského soudu spatřují v tom, že jeho skutkové závěry jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy; přestože převážná většina vyslechnutých svědků potvrdila jejich skutkové verze, nalézací soud bez řádného odůvodnění označil tyto svědky za nevěrohodné. Stěžovatelé dále připomínají, že má-li být naplněna hypotéza ustanovení § 101 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, musí být bez důvodných pochybností zjištěno, že zabíraný majetek vskutku představuje výnos z trestné činnosti, což se dle jejich názoru v souzené věci orgánům činným v trestním řízení prokázat nepodařilo. S odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014

sp. zn. III. ÚS 888/14

tak mají za to, že krajský soud svým postupem porušil jejich základní právo na spravedlivý proces a v důsledku toho i právo vlastnit majetek. Vrchnímu soudu potom stěžovatelé vytýkají, že se nikterak nevypořádal s argumentací obsaženou v jejich stížnostech proti prvoinstančnímu usnesení, a toliko se s jeho závěry "ztotožnil", aniž by řádně odůvodnil, co jej k takovému postupu vedlo.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení § 43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.

Tak je tomu i v případě projednávané ústavní stížnosti, neboť kritika napadených rozhodnutí obecných soudů - v ústavněprávní rovině - neobstojí.

Přestože stěžovatelům, resp. první stěžovatelce lze přisvědčit, že většina v řízení vypovídajících svědků potvrdila její (jejich) skutkovou verzi, nelze současně přehlížet, že se krajský soud podrobným a pečlivým způsobem s veškerými jejich tvrzeními vypořádal a - přezkoumatelným způsobem, jemuž nelze z ústavněprávních pozic co vytknout - zaznamenal veškeré relevantní důvody, jež jej vedly k úsudku, že inkriminované nemovité věci nebyly (resp. nemohly být) pořízeny způsobem uváděným stěžovateli, nýbrž že byly pořízeny z trestné činnosti druha první stěžovatelky (srov. str. 3 a 4 usnesení krajského soudu) a syna zbývajících stěžovatelů (srov. str. 6 a 7 usnesení nalézacího soudu). Pokud první stěžovatelka v ústavní stížnosti bagatelizuje výpověď svědka Jindřicha Látala, je vhodné (jí) připomenout, že právě tato výpověď (ve spojení se skutečností, že žádný ze svědků nebyl s to verifikovatelným způsobem doložit svá tvrzení o poskytnutí půjčky) významně zpochybňuje věrohodnost jejích skutkových tvrzení (navíc v kontextu nepřesvědčivě popírané existence blízkého vztahu k odsouzenému - srov. druhý odstavec na str. 4 rozsudku prvoinstančního soudu).

Není pak opodstatněná ani námitka stěžovatelů, že stížnostní soud se toliko ztotožnil se závěry soudu první instance, aniž by bylo z odůvodnění jeho rozhodnutí zřejmé, proč tak učinil, a to již proto, že takové tvrzení je v rozporu s obsahem odůvodnění napadeného usnesení (ve spojení s obsahem odůvodněním soudu první instance). O nepřípadnosti takového tvrzení stěžovatelů ostatně svědčí i skutečnost, že stížnostní soud - na základě námitek druhého stěžovatele a třetí stěžovatelky - zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a (nově) rozhodl tak, že část návrhu státního zástupce (v části týkající se pozemků v katastrálním území Chomoutov, obec Olomouc) zamítl.

V rámci limitů ústavněprávního přezkumu (srov. mutatis mutandis usnesení ze dne 30. 6. 2015

sp. zn. II. ÚS 695/15

) Ústavní soud porušení stěžovateli dovolávaných ustanovení ústavního pořádku České republiky nespatřuje, neboť naplnění hypotézy ustanovení § 101 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku bylo v projednávané věci prokázáno a obecnými soudy řádně odůvodněno. Odkaz stěžovatelů na nález

sp. zn. III. ÚS 888/14

proto není důvodný, neboť napadená rozhodnutí obecných soudů s ním (s jeho závěry) nikterak nekolidují.

Z uvedených důvodů je tak zřejmé, že se stěžovatelům zásah do jejich základních práv doložit nepodařilo; okolnost, že se se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jejich ústavní stížnosti; není důvod pochybovat, že výsledek řízení byl dosažen na základě náležité aplikace (podústavního) práva, jež je z ústavního hlediska akceptovatelná.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost stěžovatelů podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu