Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded and time-barred under Czech law.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Helmuta Guichena, zastoupeného Mgr. Lenkou Thonovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, IGY Centrum, Pražská 1247/24, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015 č. j. 29 Cdo 1330/2015-320, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 2013, č. j. 5 Cmo 69/2013-239, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2012 č. j. 3 Cm 677/98-220, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2006 č. j. 2 Cmo 330/2006-179, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2004 č. j. 3 Cm 677/98-117 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2004 č. j. 3 Cm 677/98-121, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v občanském soudním řízení, jehož byl účastníkem.

Usnesením ze dne 22. 7. 2004, č. j. 3 Cm 677/98-117, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 7. 2004, č. j. 3 Cm 677/98-121, zastavil Krajský soud v Ostravě řízení o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal vůči žalované (Alfa Plastik, a. s.) zaplacení částky 6 859 300 Kč s příslušenstvím, a k odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 10. 2006, č. j. 2 Cmo 330/2006-179, odvolání v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku o zastavení řízení, odmítl.

Usnesením ze dne 12. 11. 2012, č. j. 3 Cm 677/98-220, zamítl Krajský soud v Ostravě žalobu, kterou se stěžovatel domáhal obnovy řízení, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 7. 2013, č. j. 5 Cmo 69/2013-239, toto usnesení potvrdil, a následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že právní hodnocení věci podané obecnými soudy je "značně rozporné", kdy na jedné straně přiznávají správci konkurzní podstaty aktivní legitimaci k vedení sporů, na straně druhé ale zastavují řízení pro nezaplacení soudního poplatku stěžovatelem a neposuzují už podmínky pro vyměření a zaplacení soudního poplatku i ve vztahu ke správci konkurzní podstaty. Stěžovatel se cítí být poškozen rovněž postupem správce konkursní podstaty, který byl v řízení o zaplacení výše konkretizované částky po několik let nečinný. Za tohoto "stavu", dovozuje dále stěžovatel, nezbylo mu, než činit v řízení jednotlivá podání sám, která však soudy "odmítaly".

Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2012, č. j. 3 Cm 677/98-220, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 2013, č. j. 5 Cmo 69/2013-239, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015, č. j. 29 Cdo 1330/2015-320, je zjevně neopodstatněná.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení a uplatnil i mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že neměl možnost využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

Svým obsahem je ústavní stížnost polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatel vystupoval již v řízení před nimi. Obecné soudy (odvolací soud a soud dovolací) se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vypořádaly a stěžovatel neuvádí nic, co by jeho oponenturu posouvalo do ústavněprávní roviny.

Především na přiměřeně podrobné a výstižné odůvodnění usnesení dovolacího soudu lze - v rovině podústavní - odkázat.

V závěru, že usnesení o zastavení řízení není usnesením ve věci samé (takže žaloba na obnovu řízení proti takovému usnesení podaná není přípustná), je napadené usnesení v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu; srov. např. usnesení ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 439/97, uveřejněné pod číslem 53/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 29 Odo 75/2002, uveřejněné pod číslem 58/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Je-li žaloba na obnovu řízení nepřípustná již proto, že nesměřuje proti rozhodnutí ve věci samé, bylo pro výsledek dovolacího řízení bezcenné zkoumání další dovolací námitky, totiž, zda byl důvod odmítnout ji i proto, že ji podal někdo, kdo k tomu nebyl oprávněn (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013).

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Z předchozího je zřejmé, že předpoklady pro aplikaci právě citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu jsou dány.

Tím je výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu - ve shora specifikované části - zjevně neopodstatněného odůvodněno; podle téhož ustanovení ji proto senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Co do zbývající části ústavní stížnosti je určující, že podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, a proto ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout.

Ze stěžovatelova následného procesního postupu, jmenovitě podání žaloby na obnovu řízení, je patrné, že s obsahem těchto usnesení byl již tehdy obeznámen (srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 2962/07

ze dne 17. 7. 2008 a

sp. zn. III. ÚS 1506/08

ze dne 19. 2. 2009).

Jestliže ústavní stížnost byla podána až dne 11. 6. 2015, stalo se tak zjevně po uplynutí lhůty podle citovaného § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž opožděně.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh v této části (tj. části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2006, č. j. 2 Cmo 330/2006-179, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2004, č. j. 3 Cm 677/98-117, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2004, č. j. 3 Cm 677/98-121) opožděný, který podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť výsledek řízení postup podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu uvedené neumožnil.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu