Constitutional Court dismisses appeal as clearly unfounded due to lack of procedural space for lower court arguments.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Vlčka, zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem, se sídlem Ostružnická 6, 779 00 Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015 č. j. 26 Cdo 3514/2014-420, a proti usnesení téhož soudu z téhož dne č. j. 26 Cdo 3516/2014-422, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 5. 2015, stěžovatel (nacházející se v pozici povinného v exekučních řízeních) napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015 č. j. 26 Cdo 3514/2014-420 (dále jen "usnesení 26 Cdo 3514/2014"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 20. prosince 2013 č. j. 40 Co 669/2013-200, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 7. 2013 č. j. 50 EXE 6153/2012-168, jímž byl zamítnut jeho návrh na zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 30. 8. 2012 č. j. 50 EXE 6153/2012-22. Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015 č. j. 26 Cdo 3516/2014-422, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu ze dne 30. dubna 2014 č. j. 40 Co 196/2014-359, jímž bylo potvrzeno usnesení okresního soudu ze dne 3. 2. 2014 č. j. 50 EXE 6153/2012-297, jímž byl zamítnut jeho návrh na zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 30. 8. 2012 č. j. 50 EXE 6153/2012-22.

Stěžovatel zpochybňuje existenci svých exekučně vymáhaných závazků. Zejména tvrdí, že při podpisu ručitelského prohlášení na příslušené úvěrové smlouvě byl přesvědčen o jiném (užším) rozsahu tohoto ručitelství. Jeho argumenty se však Nejvyšší soud řádně nezabýval a bez dostatečného odůvodnění jeho dovolání odmítnul.

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky - dále je "Ústava"). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Možno souhlasit se stěžovatelem potud, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou dosti stručná a že Nejvyšší soud se blíže nezabýval některými stěžovatelovými argumenty. Tento fakt je ovšem nutno hodnotit ve světle toho, že stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí vydaná v exekučním řízení, zatímco námitky, jejichž nereflektování prostřednictvím ústavní stížnosti namítá, směřují primárně proti výsledku řízení nalézacího, kdy toliko v příslušném řízení nalézacím mohly být řádně uplatněny. Námitky určitého druhu lze uplatňovat toliko v řízeních, v nichž má rozhodující orgán prostor o jejich důvodnosti rozhodovat, a naopak se nelze úspěšně domáhat nápravy závadného stavu tam, kde pro jejich hodnocení není vytvořen procesní prostor (obdobně viz např. usnesení ze dne 24. 1. 2013

sp. zn. II. ÚS 4283/12

, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Stručnost odůvodnění rozhodnutí nyní napadených ústavní stížností tedy není dána libovůlí rozhodujícího orgánu, nýbrž skutečností, že předmětné námitky nebyly vůbec způsobilé bližšího přezkumu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. prosince 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu