Constitutional Court dismisses appeal claiming violation of fair trial rights due to lack of detention hearing.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Františka Břicháčka, t. č. ve Vazební věznici v Praze - Ruzyni, zastoupeného JUDr. Danielem Teleckým, Ph. D., advokátem se sídlem advokátní kanceláře v Chomutově, Klostermannova 138, směřující proti usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. července 2015, č. j. 0 Nt 18036/2015-55, ze dne 7. července 2015, č. j. 0 Nt 19060/2015-30, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 2015, č. j. 1 To 327/2015-116, a č. j. 1 To 344/2015-131, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaném rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odstavci 2, v čl. 8 odstavci 2, v čl. 36 odstavci 1 a v čl. 38 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. července 2015 byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby; nebyla přijata záruka jeho otce, nebyl přijat jeho slib a účelu vazby nebylo možno dosáhnout ani dohledem probačního úředníka. Usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 1 To 327/2015-116 byla zamítnuta následná stížnost stěžovatele jako nedůvodná.

Dále Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 7. července 2015 rozhodl, že stěžovatel se ponechává ve vazbě podle ustanovení § 67 písmene a) trestního řádu. Následnou stížnost stěžovatele Krajského soudu v Ostravě usnesením č. j. 1 To 344/2015-131 zamítl jako nedůvodnou.

Stěžovatel uvádí, že stížnostní soud v jeho věci, ať z neznalosti či úmyslně, nedodržel ústavní kautely, které mu zaručují slyšení v kontradiktorním řízení. K tomu odkázal na nálezy

sp. zn. I. ÚS 573/02

či

sp. zn. IV. ÚS 2603/07

a rovněž na ustanovení § 74 a § 240 trestního řádu. Uvedl dále, že se svého práva být slyšen před stížnostním soudem dovolával opakovaně, a to jak v předchozím řízení (ve stížnosti ze dne 20. 3. 2015, strana 86), tak ve stížnosti ze dne 15. 7. 2015 na straně 90, i ve stížnosti ze dne 17. 7. 2015 na straně 91.

Podle stěžovatele se dále Krajský soud v Ostravě rozhodnutím č. j. 1 To 344/2015-131 pokusil legalizovat nepatřičný a protiústavní postup soudu prvního stupně, který rozhodl, aniž by byl stěžovatel slyšen a byla mu tak dána možnost vyjádřit se k vazebním důvodům. Krajský soud k tomu nepřiléhavě odkázal na ustanovení § 73d odstavec 3 písmeno b) trestního řádu; stěžovatel poukazuje na soudem nerespektovaný nález Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 336/2006

. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i dalších stěžovatelem zaslaných písemností, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Při rozhodování o vazebních důvodech hodnotí obecné soudy situaci, která je jim předestřena a na nich je, aby posoudily, zda existují okolnosti pro uvalení vazby, potvrzení či nepotvrzení jejích důvodů a vydání příslušného rozhodnutí. Obecné soudy přitom pracují s aktuálními konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry. Jejich řízení je přitom přesně definováno zákonem, který stanoví meze, v jejichž rámci mají soudy rozhodovat, a které, jsou-li překročeny, zakládají důvod ke zrušení protiprávního rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je právě posouzení toho, zda při vydání napadeného rozhodnutí orgán veřejné moci nepochybil způsobem zkracujícím účastníky v jejich zaručených právech, respektive, zda k vydání konkrétního rozhodnutí měl pravomoc, hodnověrné, přezkoumatelné a zákonné důvody.

Stěžovatel má v ústavní stížnosti především za to, že v jeho případě Krajský soud v Ostravě nedostatečně odůvodnil, proč rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě, aniž jej k tomu slyšel ve veřejném jednání, přičemž ve druhém případě nebyl slyšen ve vazebním zasedání ani soudem prvního stupně. Ústavní soud však má za to, že v napadeném rozhodnutí je dostatečně a srozumitelně odůvodněno, co soud vedlo pro opakované vyslovení daného závěru.

Stěžovatel bagatelizuje zákonné oprávnění soudů při rozhodování o vazbě, které je definováno v § 73d odstavci 3 trestního řádu, který se aplikoval právě v případě stěžovatele. Citované ustanovení upravuje obligatorně, kdy má proběhnout vazební zasedání (požádá-li o to obžalovaný výslovně), upravuje však rovněž čtyři důvody, kdy ani v takovém případě není vazební zasedání nutné. Podle písmene b) daného ustanovení se vazební zasedání nemusí konat, jestliže byl obviněný k vazbě slyšen v posledních šesti týdnech, neuvedl žádné nové okolnosti podstatné pro rozhodování o vazbě nebo jím uváděné okolnosti zjevně nemohou vést ke změně rozhodnutí.

Jak je z datování jednotlivých rozhodování o vazbě patrné, Okresní soud v Ostravě rozhodoval nejprve ve vazebním zasedání dne 1. července 2015 (č. j. 0 Nt 18036/2015-55), následně dne 7. července 2015 (č. j. 0 Nt 19060/2015-30) již v zasedání neveřejném, neboť mezi oběma zasedáními neuplynula doba šesti týdnů. Rozhodnutí napadl stěžovatel opravnými prostředky a krajský soud o nich rozhodoval 30. července 2015, tedy stále ještě ve lhůtě presumované v ustanovení § 73d odstavci 1 písmenu b) trestního řádu.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil i stejnopisy stížností z 15. a 17. července 2015, jimiž brojil proti prvostupňovým rozhodnutím (přílohy E, F a příloha G vztahující se k předchozímu rozhodování o vazbě), měl Ústavní soud možnost seznámit se s důvody, jimiž stěžovatel prokazoval nadbytečnost vazebního stíhání a dokládal nezbytnost vazebního zasedání. Uvedené stížnosti jsou velice obsáhlé (E i F po 106 stranách textu) a s výjimkou několika úvodních odstavců i obsahově totožné. Po vyslovení nesouhlasu s rozhodnutím okresního soudu je nejprve odkaz na judikaturu Ústavního soudu, následně jsou, poněkud nepřehledně a kompletně opsány judikáty, zejména Ústavního soudu. Stížnosti jsou zakončeny konstatováním, že z uvedeného plyne nutnost zkoumat vazební důvody podrobněji. Požadavek na konání vazebního zasedání se však Ústavnímu soudu nepodařilo nalézt ani na začátku ani na konci stížností; na stránkách 90 a 91 stížností je přepis nálezu

sp. zn. II. ÚS 1681/08

.

Z uvedeného je patrné, že i v tomto případě se vazební zasedání nekonalo zcela v souladu se zákonem, a to bez ohledu na nespokojenost či nesouhlas stěžovatele. Pokud tedy stěžovatel napadl rozhodnutí o vazbě s tvrzením zásahu do jeho zaručených práv a svobod, konstatuje Ústavní soud, že právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a následných Listiny, ani právo na osobní svobodu podle čl. 8 odstavce 2 Listiny, v projednávaném případě porušeno nebylo. O ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodl oprávněný orgán, který dospěl k závěru o důvodnosti dalšího trvání vazby. Je pochopitelné, že stěžovatel nemusí s takovým rozhodnutím souhlasit, nicméně orgány činné v trestním řízení postupovaly v intencích zákona, nepřekročily meze stanovené ústavním pořádkem a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Jen pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelův odkaz na judikáty Ústavního soudu je nepřípadný, neboť právě jím v ústavní stížnosti zmíněná rozhodnutí vedla k vytvoření institutu vazebního zasedání, který byl do trestního řádu včleněn novelou účinnou od 1. ledna 2012 (č. 459/2011 Sb.).

Podle ustanovení § 43 odstavce 2 písmene a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu