Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding attorney fee calculation as manifestly unfounded.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected a constitutional complaint filed by Ladislav Havlíček against a court order for enforcement costs and a request to annul a specific provision of the attorney fee regulation. The applicant argued that the fee calculation violated the principle of equality of arms by applying a specific tariff clause rather than the general provision, claiming the amount did not reflect actual expenses. The court dismissed the complaint as manifestly unfounded, emphasizing the subsidiary nature of constitutional review and the principle of minimizing interference with ordinary courts, noting the case involved a trivial amount.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court of the Czech Republic holds that a constitutional complaint is manifestly unfounded when the alleged violation does not reach the threshold of extreme disproportion or significant excess of rights infringement, particularly in cases involving trivial amounts where the principle of subsidiarity precludes intervention.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Havlíčka, zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Jiráskova 1343/2, proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 13. 4. 2015 č. j. 28 EXE 5035/2014-25 a proti příkazu soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana, Exekutorský úřad Praha 1, k úhradě nákladů exekuce ze dne 16. 10. 2014 č. j. 099 EX 6207/14-10, spojené s návrhem na zrušení § 14b odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Řízení před orgány veřejné moci a obsah ústavní stížnosti
1. Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 16. 10. 2014 č. j. 099 EX 6207/14-10, byla soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem, Exekutorský úřad Praha 1, podle § 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), určena výše nákladů stěžovatele jako oprávněného částkou 484 Kč a Michaele Šoupové, jako povinné byla uložena povinnost k jejich zaplacení. Okresní soud v Sokolově usnesením ze dne 13. 4. 2015 č. j. 28 EXE 5035/2014-25 zamítl námitky stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 16. 10. 2014.
2. Proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 13. 4. 2015 a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 16. 10. 2014 se stěžovatel bránil ústavní stížností ze dne 17. 6. 2015, ve které navrhl, aby Ústavní soud oba akty zrušil. Současně navrhl zrušení § 14b odst. 2 advokátního tarifu. Namítal zásah do rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který spatřoval v tom, že sazba odměny byla stanovena podle § 14b odst. 2, a nikoli podle obecného ustanovení § 7 advokátního tarifu. Částka přiznaná v projednávané věci pak neodpovídá skutečně vynaloženým nákladům, přičemž však vzhledem k uvedenému ustanovení ani nemohla být přiznána náhrada v odpovídající výši.
II. Posouzení ústavní stížnosti
3. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
4. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud konstatuje, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů, resp. ostatních orgánů veřejné moci zasahuje pouze výjimečně a v případech, kdy tato je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. představuje závažný exces z hlediska intenzity zásahu do základního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007
sp. zn. III. ÚS 624/06
(N 27/44 SbNU 319), všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nevymezil natolik závažné porušení práva, které by svojí intenzitou znamenalo porušení ústavně zaručených práv, a bylo tak způsobilé vyvolat ingerenci Ústavního soudu. Předmětem řízení je mimoto částka svojí výší nepatrná - jedná se o tzv. bagatelní věc, a již proto by vyhovění ústavní stížnosti bylo podmíněno zvlášť závažným zásahem do práv stěžovatele; o takový případ se zde v žádném případě nejedná.
7. Pokud by Ústavní soud za daných okolností ústavní stížnost připustil k věcnému projednání, jeho postup by se příčil zásadě subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000
sp. zn. III. ÚS 117/2000
, N 111/19 SbNU 79).
8. Ústavní soud dodává, že totožnými či co do svého obsahu velmi obdobnými podáními různých stěžovatelů zastoupených týmž zástupcem, který zastupuje rovněž stěžovatele v nyní projednávané věci, se v poslední době opakovaně zabýval, přičemž ani v těchto věcech neshledal podmínky pro vyhovění ústavní stížnosti. Od závěrů těchto svých početných rozhodnutí nemá důvodu se odchylovat ani v nyní projednávané věci (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2015
sp. zn. I. ÚS 1567/15
, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015
sp. zn. II. ÚS 1149/15
, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015
sp. zn. III. ÚS 1784/15
, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2015
sp. zn. III. ÚS 1417/15
, usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2015
sp. zn. I. ÚS 1562/15
, usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2015
sp. zn. I. ÚS 1537/15
nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2015
sp. zn. III. ÚS 1267/15
).
III. Závěr
9. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
10. Současně byl vzhledem k výše uvedeným důvodům odmítnut podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve spojení s písm. a) téhož ustanovení jako zjevně neopodstatněný návrh na zrušení § 14b odst. 2 advokátního tarifu, neboť se jedná o návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu