Constitutional Court dismisses appeal on litigation costs ruling as it falls within ordinary courts' domain.

Ústavní soud rozhodl dne 12. listopadu 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Jozefa Vetešky, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2015 č. j. 17 Co 231/2015-42, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. 10. 2015 napadá stěžovatel (dále rovněž "žalobce") výrok II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2015 č. j. 17 Co 231/2015-42 a domáhá se jeho kasace tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR.

Porušení výše označených základních práv spatřuje stěžovatel ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jímž odvolací soud změnil dosavadní výrok tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

Důvodem nesouhlasu stěžovatele s napadeným výrokem pod bodem II rozsudku odvolacího soudu je jeho přesvědčení, že "není správné, aby náklady spojené s podáním žaloby musel nést ze svého".

Stěžovatel tvrdí, že byl v meritu věci úspěšný, jestliže mu bylo po podání žaloby, kterou se po žalované domáhal zaplacení částky 152 000,- Kč za nemateriální újmu vzniklou na základě rozsudku Vojenského obvodového soudu v Prievidzi ze dne 11. 2. 1970 č. j. 2 T 15/70-29 ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 16. 9. 1970 č. j. 2 T 15/71-47 a usnesením Krajského soudu v Banské Bystrici ze dne 10. 11. 1970 sp. zn. 3 To 521/70, na jejichž základě byl stěžovatel vězněn v době od 3. 1. 1971 do 3. 6. 1971, přičemž následně byl rehabilitován, dobrovolně žalovanou stranou Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti (dále jen "žalovaná") poskytnuto plnění ve výši 38 000,- Kč jako zadostiučinění za nemateriální újmu. Z toho stěžovatel dovozuje, že mu měl být přiznán nárok na náhradu nákladů řízení.

Ve své argumentaci poukazuje stěžovatel na závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009

sp. zn. I. ÚS 1310/09

a ze dne 11. 5. 2010

sp. zn. I. ÚS 1505/08

.

II. Jak se zjišťuje z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, žalobce v řízení vedeném proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení 152 000,- Kč vzal zpět žalobu ohledně částky 38 000,- Kč. Usnesením ze dne 3. 2. 2015 č. j. 20 C 235/2014-18 soud prvního stupně v tomto rozsahu řízení zastavil.

Rozsudkem ze dne 25. 3. 2015 č. j. 20 C 235/2014-21 Obvodní soud pro Prahu 2 co do částky 114 000,- Kč žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 600,- Kč. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 8. 2015 č. j. 17 Co 231/2015-42 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil (výrok I) a změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

III. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v případě, že odvolací soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti stěžovatele hradit žalované náklady řízení ve výši 600,- Kč tak, že rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, porušil stěžovatelem označená ústavně zaručená práva. K takovému závěru v projednávané věci nedospěl.

Především je třeba konstatovat, že námitky stěžovatele směřují výhradně proti výroku pod bodem II rozsudku odvolacího soudu, který se týká náhradově nákladového výroku v řízení před soudem prvního stupně. Tímto výrokem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve prospěch stěžovatele, neboť mu nebyla uložena povinnost hradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně.

Stěžovatel ústavní stížností nenapadá výrok ve věci samé, tedy skutečnost, že jeho žaloba co do částky 114 000,- Kč byla zamítnuta, ale namítá, že měl právo na náhradu nákladů spojených s podáním žaloby. Stěžovatel však ve své argumentaci pomíjí skutečnost, že v projednávané věci byla (byť ne zcela) procesně úspěšným účastníkem řízení žalovaná.

Za této situace odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení vzal především v úvahu, že jinak úspěšná žalovaná zavinila zastavení řízení o částku 38 000,- Kč tím, že ve prospěch stěžovatele plnila až po zahájení řízení. Z tohoto důvodu odvolací soud ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že argumentace stěžovatele odkazující v otázce nákladů řízení na jím označená rozhodnutí Ústavního soudu je velmi obecná a nepřiléhavá, nelze z ní dovodit nic, co by svědčilo ve prospěch tvrzení, že stěžovateli by mělo být přiznáno právo na náhradu nákladů právního zastoupení, resp. za podání žaloby.

Závěrem lze poukázat na dlouhodobou judikaturu Ústavního soudu, týkající se ústavněprávního přezkumu rozhodování obecných soudů o nákladech řízení, k němuž Ústavní soud přistupuje krajně zdrženlivě. Zastává totiž názor, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování; Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou zcela výjimečné. V posuzovaném případě nebyly žádné důvody pro odchýlení se od těchto pravidel shledány.

Podrobnější argumentace, z níž Ústavní soud konstantně vychází při rozhodování o nákladech řízení, je obsažena např. v usneseních

sp. zn. I. ÚS 457/05

,

IV. ÚS 10/98

,

II. ÚS 130/98

,

I. ÚS 30/02

,

IV. ÚS 303/02

,

III. ÚS 255/05

,

I. ÚS 457/05

,

III. ÚS 4612/12

a dalších, dostupných v internetové databázi NALUS (http://nalus.usoud.cz); na odůvodnění těchto judikátů je možno odkázat i v této věci.

Ze všech důvodů, které byly výše vyloženy, proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu