Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of legal remedies not met.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 4. 2015 č. j. 21 Cdo 627/2014-689, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2013 č. j. 13 Co 202/2013-596 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2013 č. j. 23 C 66/2004-475, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2013 č. j. 23 C 66/2004-475, vydaný v řízení o žalobě stěžovatele proti žalované Kooperativa pojišťovna, a. s. Vienna Insurance Group, o náhradu škody z titulu pracovního úrazu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud též ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími zejména odvolacího a dovolacího soudu byl zasažen ve svých právech zaručených v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"); podle jeho názoru obecné soudy nerespektovaly principy rovnosti účastníků v řízení, postupovaly nepředvídatelně a překvapivě, a jimi poskytnutá ochrana nebyla rychlá a účinná.

Podrobnosti rekapitulovat netřeba, neboť ústavní stížnost není přípustná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (srov. § 72 odst. 3 téhož předpisu).

Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném jen na hlediska ústavnosti.

Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o opravném prostředku. Z vyloženého principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.

Tak je tomu i v nyní projednávané věci, a okolnost, že dovolací soud rozhodl o dovolání věcně, na tom ničeho nemůže měnit; jeho rozhodnutím věc skončena nebyla.

Ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se v z povahy věci, resp. procesního stadia, v níž se stěžovatelova věc nachází, uplatnit rovněž nemůže.

Ústavní stížnost proto jako nepřípustnou Ústavní soud (soudcem zpravodajem) podle citovaného ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2015

Vladimír Kůrka v. r.

soudce zpravodaj