Constitutional Court dismisses appeal against criminal conviction for negligent homicide based on insufficient evidence and witness credibility.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. Š., t. č. ve Věznici Příbram, právně zastoupeného JUDr. Irenou Smítkovou, advokátkou se sídlem v Příbrami II, Střelecká 26, proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 4. července 2014 sp. zn. 3 T 67/2013, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. října 2014 č. j. 9 To 326/2014-466, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2015 č. j. 3 Tdo 236/2015-35, za účasti Okresního soudu v Rokycanech, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Rokycanech, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech shledán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku, přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen podle § 143 odst. 2 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku do věznice s dohledem. Za použití § 73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Dále mu byl uložen trest propadnutí specifikovaných věcí. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným.

3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni napadeným usnesením zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť bylo podle jeho názoru podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b trestního řádu.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti shrnul průběh předmětné dopravní nehody a děj po ní, a to ze svého pohledu, když vyjádřil přesvědčení, že v době, kdy k nehodě došlo, řídil vozidlo poškozený. Stěžovatel z pozice spolujezdce vypadl z vozidla předním oknem po nárazu do sloupku dopravní značky, a nehodu přežil jen díky tomu, že při druhém nárazu do stromu již ve vozidle nebyl. Uvedl, že policisté jej na silnici přivlekli z pole, kam dopadl po nárazu. Policisté jsou navíc podle jeho názoru podjatí, neboť jej poznali jako osobu, která v nedlouhé době před předmětnou havárií nejméně v pěti případech ujela policejní hlídce, která se ji snažila podrobit silniční kontrole. Uvedl, že charakter jeho zranění neumožňoval, aby jej policisté vyprošťovali z vozidla okénkem u řidiče. Dokazování je podle názoru stěžovatele nedostatečné pro vyslovení viny.

5. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

6. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

7. Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že obecné soudy ohledně spáchání shora citovaného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů.

8. V daných souvislostech nelze nic vytknout závěrům obecných soudů, že jako hlavní usvědčující důkazy vyhodnotily výpovědi policistů, kteří vozidlo sledovali, k místu, kde havarovalo, se dostavili několik málo minut po nehodě a z vozidla vyprošťovali stěžovatele z místa řidiče a poškozeného z místa spolujezdce. Údaje, které jsou obsaženy v jejich výpovědích, jasně dokládají, že vypovídají o těch skutečnostech relevantních pro trestní řízení, které jako fyzické osoby vnímaly svými smysly. Poznatky o tom, za jakých okolností policisté vozidlo sledovali, v jakém stavu se stěžovatel a poškozený na místě nehody nacházeli, získali jako svědci. Námitka stěžovatele stran jejich podjatosti je v tomto směru irelevantní. Odvolací soud se ostatně otázkou povědomí těchto policistů o přestupcích v dopravě, za něž byl stěžovatel v době před tragickou nehodou opakovaně postihován, zabýval v rámci hodnocení věrohodnosti jejich výpovědí a dodal, že policisté, kteří figurují v posuzované věci, místně spadali pod jiné policejní součásti. Zjištění získaná z výpovědí policistů navíc jednoznačně podporují i závěry, k nimž dospěla Doc. MUDr. Helena Kvapilová, znalkyně z oboru soudního lékařství, která byla u hlavního líčení vyslechnuta.

9. Jestliže stěžovatel namítal existenci tzv. opomenutých důkazů, které navrhl a jež obecné soudy neprovedly (ohledání interiéru vozidla a zajišťování stop), je třeba odkázat na usnesení odvolacího soudu, který se touto námitkou dostatečným způsobem zabýval a uvedl, za jakých důvodů je považoval za nadbytečné. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou konstantní judikaturu (viz např. nález

sp. zn. III. ÚS 150/93

ze dne 3. 11. 1994, N 49/2 SbNU 87), podle níž je ponecháno na úvaze soudu, v jakém rozsahu provede dokazování, musí však rozhodnout na základě dostatečných důkazů vedoucích ke spolehlivě zjištěnému skutkovému stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. § 2 odst. 5 trestního řádu). Nelze spatřovat porušení zásad, které jsou dány ustanoveními čl. 36 a násl. Listiny v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům, když z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bez důvodných pochybností usoudit.

10. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry jsou ústavně souladné a proto postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.

11. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. listopadu 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu