Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding administrative binding opinion not being a judicial decision.

Ústavní soud rozhodl dne 5. listopadu 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Šimona, zastoupeného JUDr. Milošem Vorlem, advokátem, AK se sídlem Liberec, Moskevská 637/16, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015 č. j. 4 As 241/2014-30, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2014 č. j. 8 A 88/2010-38 a proti závaznému stanovisku Ministerstva životního prostředí, Odboru výkonu státní správy V, ze dne 16. 12. 2009, č. j. 103597/ENV/09 5825/540/09, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva životního prostředí České republiky, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti ze dne 30. 4. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 4. 5. 2015, Ing. Jiří Šimon (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími vydanými v řízení o vydání souhlasu k umístění stavby rodinného domu na pozemkové parcele v k. ú. Bedřichov u Jablonce nad Nisou, byla porušena základní práva dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), a tato rozhodnutí zrušil.

II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 16. 12. 2009 závazným stanoviskem Ministerstva životního prostředí, Odboru výkonu státní správy V (dále jen "žalovaný") č. j. 103597/ENV/09 5825/540/09, bylo změněno závazné stanovisko Správy chráněné krajinné oblasti Jizerské hory ze dne 14. 7. 2009 č. j. S2147/JH/08-1791/JH/09, kterým byl žalobci podle § 12 odst. 2 a § 44 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, udělen souhlas k umístění stavby za podmínek v tomto závazném stanovisku uvedených, a to tak, že se souhlas podle citovaných ustanovení neuděluje; v poučení mimo jiné uvedl, že závazné stanovisko není správním rozhodnutím. Žalobce s touto změnou rozhodnutí po věcné stránce nesouhlasil, postup žalovaného považoval za nezákonný a podal proti závaznému stanovisku správní žalobu.

Dne 14. 11. 2014 usnesením č. j. 8 A 88/2010-38 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu proti závaznému stanovisku správního orgánu ze dne 16. 12. 2009 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Správní soud poukázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2011 č. j. 2 As 75/2009-113 a uzavřel, že napadené závazné stanovisko není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., a samostatně je proto podle § 70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkumu vyloučeno, neboť se lze přezkoumání jeho zákonnosti jakožto závazného podkladu domáhat v rámci soudního přezkumu konečného rozhodnutí ve věci, v daném případě rozhodnutí o zamítnutí žádosti v územním řízení. Žaloba je nepřípustná ve smyslu § 68 odst. e) s. ř. s., a správní soud ji proto podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl.

Dne 19. 2. 2015 rozsudkem č. j. 4 As 241/2014-30 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti usnesení správního soudu ze dne 14. 11. 2014 č. j. 8 A 88/2010-38 jako nedůvodnou zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II). Konstatoval, že správní soud dostatečně vystihl podstatu věci a řádně se vypořádal s klíčovou námitkou, že stanovisko žalovaného je správním rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.

III. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil porušení základního práva na soudní ochranu z hlediska přístupu k soudu, zaručeného článkem 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Polemizoval s právním posouzením jeho věci a i nadále setrvával na svém stanovisku, že předmětné závazné stanovisko bylo schopné soudního přezkumu, neboť je lze považovat za rozhodnutí o "občanských právech nebo závazcích" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy; poukázal na vývoj judikatury Evropského soudu pro lidská práva směrem k extenzivní interpretaci citovaného pojmu.

IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Důvody, pro které správní soud napadeným usnesením správní žalobu stěžovatele odmítl, jsou přehledně a zcela srozumitelně v tomto usnesení, stejně jako v navazujícím zamítavém rozsudku kasačního soudu, vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry správního soudu a kasačního soudu při rozhodování o přípustnosti správní žaloby, resp. o kasační stížnosti, takže stěžovatelovy vývody důvod ke kasaci stěžovaných rozhodnutí založit nemohly.

Právní závěry správního soudu i kasačního soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti. Maje stěžovatelem naříkaná rozhodnutí za ústavně souladná, může Ústavní soud na jejich ústavně akceptovatelné odůvodnění, v nichž bylo reagováno na všechny námitky, stěžovatelem znovu uplatněnými v ústavní stížnosti, plně odkázat.

Veškeré své námitky proti závaznému stanovisku bude stěžovatel moci uplatnit v případné žalobě proti územnímu rozhodnutí, jak byl dostatečně již poučen obecnými soudy. K tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele zaručených výše citovanými články Listiny a Úmluvy tudíž nedošlo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu