Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding bill of exchange liability. Constitutional Court rejects claim that bill of exchange liability persists after business role change. Court finds no violation of fair trial rights as bill abstraction is essential. Complaint dismissed under § 43(2)(a) of Constitutional Court Act.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Václava Bedřicha, zastoupeného JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem Údolní 5, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2014, č. j. 55 Cm 135/2014-78, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2015, č. j. 2 Cmo 34/2015-105, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 1. 9. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se s tvrzeným porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. V záhlaví citovaným rozsudkem městského soudu byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz znějící na částku 45.436,61 Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatele jako žalovaného byl poté citovaný rozsudek městského soudu potvrzen napadeným rozsudkem vrchního soudu.

2. Stěžovatel v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, stejně jako v následném odvolání i v ústavní stížnosti opětovně uvádí, že daná rozhodnutí považuje za nespravedlivá, neboť zajišťovací směnka - od níž se směnečný platební rozkaz odvíjí - se vztahuje k úvěru poskytnutému Komerční bankou, a. s., v níž měl stěžovatel obchodní podíl a jejímž byl jednatelem; proto stěžovatel vystupoval na předmětné směnce jako směnečný rukojmí. Stěžovatel však posléze odešel do starobního důchodu a svůj obchodní podíl převedl na nového jednatele dané společnosti. Není proto správné, požaduje-li nyní po něm Komerční banka, a. s. jako po žalovaném 2 (žalovaným 1 je sama obchodní společnost) výše uvedenou částku. Dochází totiž k oddělení samotné "smlouvy o úvěru" od závazků ze směnky. Stěžovatel rovněž uvádí, že se ve směnečném právu (na rozdíl od Komerční banky, a. s.) neorientuje.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

4. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že neshledal žádný přesvědčivý důvod, který by byl způsobilý jakkoliv zpochybnit napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost totiž pouze popisuje průběh předchozího řízení a k tvrzenému porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces neuvádí žádnou skutečnou argumentaci. Stěžovatel ostatně nepředkládá ani jedinou námitku relevantní pro daný směnečný vztah. Směnka je totiž relativně abstraktní cenný papír a není (resp. nemusí být) závislá na původním závazkovém vztahu. Proto skutečnost, že stěžovatel přestal být v dané obchodní společnosti aktivní, nemá na jeho rukojemství - když to samo o sobě stěžovatel vůbec nezpochybňuje - žádný vliv.

5. Poukazuje-li stěžovatel v rámci svého případu na judikaturu Ústavního soudu týkající se směnečné problematiky prezentované zejména nálezem pléna Ústavního soudu ze 16. 10. 2012

sp. zn. Pl. ÚS 16/12

[(N 174/67 SbNU 115) č. 369/2012 Sb.] a na něj navazujícími rozhodnutími, pak opomíjí, že tato judikatura dopadá zejména na vztahy, kde jako směnečný dlužník vystupoval spotřebitel. Stěžovatel však v nyní projednávané věci do daného směnečného vztahu vstupoval jako podnikatel. Stěžovatelem namítaná abstraktnost směnky je přitom její esenciální vlastností a Ústavnímu soudu se proto nejeví nespravedlivým ani závěr obecných soudů, že si stěžovatel měl být této její vlastnosti a důsledků z toho plynoucích vědom.

6. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu