Constitutional Court dismissed constitutional complaint as unfounded due to lack of procedural rights violation.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Bohuslava Veselého, zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem Sladkovského 13, Kolín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2015 č. j. 6 As 112/2014-39, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014 č. j. 6 A 8/2010-76 a proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 28. 12. 2009 sp. zn. SZ 182647/2009/KUSK REG/AB, č. j. 187529/2009/KUSK, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze, jakož i zrušení tohoto rozsudku a v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje. Stěžovatel tvrdí, že uvedeným rozhodnutím soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 4, čl. 36 a čl. 90 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatele dojít tím, že správní orgány a následně též oba soudy dospěly k závěru, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení o povolení odstranění stavby podle stavebního zákona.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Městského úřadu Čáslav ze dne 17. 6. 2008 č. j. VŽST 15066/08, 3284/2008-Ob bylo společnosti LESS&TIMBER s.r.o. povoleno odstranění staveb na jejích v rozhodnutí specifikovaných pozemcích v katastrálním území Čáslav. Stěžovatel namítal, že v tomto řízení byl opomenut jako účastník řízení, přičemž své účastenství odvozoval z vlastnictví pozemků parc. č. X1 a X2 v katastrálním území Čáslav, které patřily jeho zemřelé matce a stěžovatel je nabyl v dědictví. Tyto pozemky podle stěžovatele sousedí s pozemky společnosti LESS&TIMBER s.r.o., byť nikoliv přímo, přičemž oddělující pozemek je natolik úzký, že nemůže zabránit dotčení žalobcových práv. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu Čáslav zamítl Krajský úřad Středočeského kraje v záhlaví označeným rozhodnutím. Toto správní rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze zamítnuta. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 1216/13

). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 173/02

).

Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.

Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá přezkoumání rozhodnutí odvolacího správního orgánu, jakož i obou soudů, a to tak, jako by Ústavní soud představoval další přezkumnou instanci. Přitom v podstatě pouze opakuje argumenty, které uplatňoval v předchozích řízeních. Krajský úřad Středočeského kraje, jakož i oba soudy se ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení účastenství v řízení o povolení odstranění stavby podle stavebního zákona. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 128 stavebního zákona, které upravuje řízení o povolení odstranění stavby, nevymezuje okruh účastníků řízení, postupovaly správní orgány i soudy v posuzované věci podle § 192 stavebního zákona a okruh účastníků řízení o odstranění stavby definovaly podle § 27 správního řádu.

Zvláště podrobně a s odkazy na předchozí judikaturu správních soudů (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008 č. j. 1 As 80/2008-67 dostupný na http://www.nssoud.cz) se pak zejména Nejvyšší správní soud zabýval konkrétními žalobními námitkami stěžovatele, a to jak v rovině skutkové, tak právní. Až na základě takto zevrubného zkoumání a vypořádání konkrétních námitek stěžovatele došly oba soudy k závěru, že správní orgány nepochybily, když účastenství stěžovatele v řízení o odstranění staveb posuzovaly podle stavebním zákonem určeného subsidiárního předpisu, tedy správního řádu, a svůj závěr o neúčastenství stěžovatele dovodily z obsahu ohlášení a obsahu projektové dokumentace. Oba soudy podle přesvědčení Ústavního soudu v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily.

K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud podotýká, že toto právo není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu