Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding Supreme Court's procedural rejection of appeal.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Valentýna Plzáka, zastoupeného Mgr. Pavlem Wenzlem, advokátem se sídlem Na Příkopě 583/15, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015 č. j. 21 Cdo 762/2015-217, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 26. 6. 2015 a doplněné podáním ze dne 20. 8. 2015 stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 13 odst. 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.

Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2014 č. j. 62 Co 115/2013-143, 62 Co 386/2013, opravenému usnesením ze dne 28. 4. 2014 č. j. 62 Co 115/2013-152, 62 Co 386/2013. Své rozhodnutí dovolací soud stručně odůvodnil tím, že dovolání obsahuje vady, které nebyly odstraněny ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o. s. ř., a pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Konstatoval, že k obsahu podání ze dne 16. 7. 2014, v němž stěžovatel vymezil důvody dovolání, aniž by v té době byla splněna podmínka povinného zastoupení stěžovatele advokátem, nelze na základě § 241a odst. 5 o. s. ř. přihlédnout. Zástupce stěžovatele, který mu byl pro dovolací řízení ustanoven pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2014 č. j. 62 Co 453/2014-198, dovolání nedoplnil. Vady dovolání neodstranil ani ve dvouměsíční lhůtě vyplývající z ustanovení § 241b odst. 3 části druhé věty za středníkem o. s. ř., která začala běžet dnem 10. 12. 2014, kdy nabylo právní moci usnesení o ustanovení zástupce stěžovateli.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným usnesením dovolacího soudu byl zkrácen ve svém právu na spravedlivý proces tím, že mu dovolací soud neposkytl dostatečný prostor k doplnění dovolání, neboť stěžovatel i jeho tehdejší právní zástupce "byli v nejistotě, zda dovolání bude považováno za přípustné a má jej smysl doplňovat". K uvedenému podle stěžovatele došlo v důsledku toho, že v průběhu dovolacího řízení bylo dovolání nejprve usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 12. 2014 č. j. 15 C 25/2011-202 nesprávně odmítnuto pro opožděnost, a teprve posléze usnesením téhož soudu ze dne 20. 1. 2014 č. j. 15 C 25/2011-214 bylo rozhodnuto, že dovolání se neodmítá.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 1216/13

). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně garantovaných práv.

Ústavní soud ve výše vymezeném rozsahu přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Podle platné úpravy dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. i zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 3345/14

). Ústavní soud tak zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 2929/09

a

IV. ÚS 3416/14

).

Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele v souladu se zákonem a svůj postup řádně odůvodnil. Stěžovatelovu námitku, že mu nebyl poskytnut dostatečný prostor k doplnění dovolání, nelze považovat za relevantní. Nejvyšší soud postupoval podle příslušných ustanovení o. s. ř. a dovolání stěžovatele odmítl poté, co nebylo řádně doplněno ve dvouměsíční lhůtě, která ve smyslu § 241b odst. 3 začala běžet až dnem, kdy nabylo právní moci usnesení o ustanovení zástupce stěžovatele. Tento postup dovolacího soudu nelze považovat za porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu