Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding inheritance proceedings. The court rejects claims of procedural violations and unequal treatment. The complaint fails to meet constitutional review standards.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jiřiny Najmanové, zastoupené Mgr. Pavlem Chaloupkem, advokátem se sídlem Praha 5, Karlovo nám. 14/292, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 1. 2012, č. j. 27 D 198/2006-418, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2012, č. j. 24 Co 95/2012-466, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2015, č. j. 21 Cdo 4422/2013-603, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v její dědické věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva na rovnost v soudním řízení podle jejího čl. 37 odst. 3 a práva na legitimní očekávání, jak vyplývá z čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným usnesením nalézacího soudu určil soud obvyklou cenu majetku, který měl zůstavitel (otec stěžovatelky) ve společném jmění s pozůstalou manželkou. K odvolání stěžovatelky, ve kterém zejména vyjádřila nesouhlas se znaleckým posudkem, podle kterého byla stanovena cena členského podílu v bytovém družstvu, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a dovolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v ústavní stížnosti v tom, že se žádný ze soudů nevypořádal s argumentací, kterou před nimi uplatnila, zejména ve vztahu k námitkám nesprávnosti zmíněného znaleckého posudku a k nezařazení práv a povinností k jí vyjmenovaným bankovním účtům do společného jmění manželů. Dále má stěžovatelka za to, že došlo k porušení práva rovnosti účastníků řízení, neboť vzhledem k jejím majetkovým poměrům a s ohledem k tomu, že druhá účastnice dědického řízení byla právně zastoupena, měl jí být k ochraně jejích zájmů ustanoven zástupce. Konečně je stěžovatelka názoru, že bylo porušeno její právo legitimního očekávání, protože obecné soudy nepostupovaly v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Již z napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že stěžovatelkou vytýkané vady přesvědčivě doložitelné nejsou.

Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka ani žádné konkrétní námitky - co do závěru o nepřípustnosti dovolání - neuvádí, a z pohledu ústavněprávního přezkumu je očividně korektně odůvodněné.

Rozhodnutí odvolacího soudu pak reflektuje klíčové námitky stěžovatelky přehledně, srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem, a způsob, jakým zejména odvolací soud naložil s jí kritizovaným znaleckým posudkem, byl procesně bezvadný a vycházel i z evidentně správného (judikatorně konsolidovaného) právního názoru. Přetrvávající výhrady stěžovatelky proto nejsou výrazem pochybení soudů, které by mělo za následek zásah do jejích základních práv a svobod, nýbrž jen jejího subjektivního nesouhlasu s výsledkem, který byl v řízení jinak regulérně dosažen. Do této kategorie spadá i námitka porušení práva "legitimního očekávání", neboť se může vztahovat toliko k "očekávání" vlastnímu. Nic nenasvědčuje konečně ani tomu, že by byl porušen princip rovnosti účastníků řízení.

Lze shrnout, že ústavní stížnost je pouhou polemikou s obecnými soudy, kterou stěžovatelka (nepřípadně) vyzývá Ústavní soud k přezkumu jejich rozhodnutí z pozic věcné správnosti, přičemž však neuvádí nic, co by její oponenturu posouvalo do ústavněprávní roviny.

Stěžovatelce se tudíž doložit porušení jejích základních práv nepodařilo; ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud podle výše citovaného ustanovení v senátě a bez ústního jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu