Constitutional Court dismisses appeal for procedural violation regarding fee waiver and lawyer representation decisions.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného Mgr. Michalem Zahutou, advokátem se sídlem Brno, Veveří 365/46, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2015, č. j. 25 Co 112/2015-121, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015, č. j. 30 Cdo 2198/2015-144, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho občanskoprávní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces zaručeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným usnesením Nejvyšší soud zastavil řízení o dovolání stěžovatele proti rovněž napadenému usnesení Městského soudu v Praze, neboť stěžovatel ve stanovené lhůtě neodstranil nedostatek povinného zastoupení advokátem včetně podání řádného dovolání.

V ústavní stížnosti stěžovatel obě napadená rozhodnutí obsáhle kritizuje; shledává v nich prvky přílišného formalismu a libovůle a považuje je za nepředvídatelná a založená na nesprávném právním posouzení. Předkládá vlastní (odlišný) právní názor, od nějž pak odvíjí závěr, že soudy nepostupovaly způsobem respektujícím jeho základní práva a svobody.

Stěžovatel vede řadu soudních sporů, ve kterých opakovaně žádá o osvobození od soudních poplatků a na tomto základě ustanovení zástupce pro jejich vedení. Ústavnost rozhodnutí obecných soudů o těchto návrzích byla rovněž opakovaně předmětem přezkumu Ústavním soudem, a to se závěrem o zjevné neopodstatněnosti navazujících ústavních stížností (viz kupříkladu usnesení

sp. zn. II. ÚS 795/15

či

sp. zn. I. ÚS 1272/15

).

Od závěrů zde vyslovených se Ústavní soud nemá důvod odchýlit ani v dané věci.

Obecně platí, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků (a souvisejícího ustanovení zástupce z řad advokátů) je zásadně doménou obecných soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, přičemž z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že dodržení zásad spravedlivého procesu vyžaduje, aby obecný soud své rozhodnutí srozumitelně odůvodnil, a to se zřetelem k požadavku zaznamenat, jaká kritéria či hlediska pokládal v projednávané věci za stěžejní.

V dané věci spatřuje stěžovatel pochybení Nejvyššího soudu v tom, že před vydáním rozhodnutí o zastavení řízení nerozhodl samostatně o jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů.

Že je tato námitka neopodstatněná stěžovateli vysvětlil již Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a učinil tak argumentací, jež je nejen evidentně racionální a účelná (efektivní), nýbrž i důsledkem již ustáleného judikaturního nazírání, pročež nemůže být ani nepředvídatelné ani výrazem rozhodovací libovůle, což jediné by mohlo v kontextu ústavněprávního přezkumu hrát roli.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Tak je tomu i v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle citovaného ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu