Constitutional Court dismisses constitutional complaint for failure to exhaust legal remedies via appeal.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. MUDr. Jany Kollrossové, advokátky se sídlem Nám. Republiky 28, Plzeň, zastoupené Mgr. Irenou Bohatou, advokátkou se sídlem v Plzni, Nám. Republiky 28, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 4. 2015, č. j. 10 Co 118/2015-102, a proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 1. 2015, č. j. 99 P 518/2004-89, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 23. 6. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka - sama advokátka - se v postavení kolizní opatrovnice domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání ve smyslu čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a právo na svobodnou volbu povolání a podnikání podle čl. 26 Listiny.

2. V záhlaví citovaným usnesením okresního soudu byla stěžovatelka ustanovena kolizní opatrovnicí ženě omezené ve svéprávnosti, a to pro řízení o schválení právního jednání spočívajícího v provedení její sterilizace. Stěžovatelka se proti rozhodnutí o ustanovení kolizním opatrovníkem odvolala, neboť provedení sterilizace je, jak uvádí, v rozporu s jejím přesvědčením. Odkázala v této souvislosti na ustanovení § 19 odst. 1 písm. e) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož "[a]dvokát je povinen poskytnutí právních služeb odmítnout, jestliže [...] zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá, jsou v rozporu se zájmy advokáta nebo osoby advokátovi blízké." Krajský soud v záhlaví citovaným usnesením posoudil odvolání stěžovatelky jako nedůvodné a prvostupňové usnesení potvrdil. Jeho usnesení obsahuje poučení o možnosti podat proti potvrzujícímu rozhodnutí dovolání. To však stěžovatelka - jak výslovně uvádí v ústavní stížnosti (a jak to vyplývá i z internetové aplikace Infosoud.cz) - nepodala, neboť ona sama prý není účastníkem řízení ani podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zvláštních řízeních soudních"), ani podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř." nebo "občanský soudní řád"); má tedy za to, že dovolání podat nemůže, když tento mimořádný opravný prostředek je vyhrazen jen účastníkům řízení.

3. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

4. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

5. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatelka jejím podáním domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu, jímž bylo rozhodováno o jejím odvolání proti usnesení okresního soudu, aniž by však proti němu nejprve podala dovolání k Nejvyššímu soudu, byť byla o této možnosti krajským soudem řádně poučena.

6. Ústavní soud se přitom neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že by v daném řízení nebyla jeho účastníkem. Zde je totiž nutno rozlišovat účastníky ve smyslu řízení o povolení k zásahu do integrity podle ustanovení § 65 zákona o zvláštních řízení soudních, kdy ve smyslu § 6 citovaného zákona je účastníkem buď navrhovatel a ti, které zákon za účastníky označuje, anebo navrhovatel a ti, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno. Specificky k tomu se ale vede řízení (byť pod stejnou spisovou značkou) o ustanovení stěžovatelky kolizní opatrovnicí, kde stěžovatelka je účastnicí řízení, neboť rozhodnutí takto vydané se týká práv a povinností stěžovatelky a dovolání zde tedy je přípustné (což ani stěžovatelka nezpochybňuje) - srov. k tomu přiměřeně například usnesení Nejvyššího soudu z 26. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3871/2010, kde byl dovolatelem opatrovník, nebo usnesení z 27. 6. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1009/2001, kdy dovolatelem byl soudní znalec (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod http://www.nsoud.cz/). Obdobně lze v této souvislosti odkázat i na judikaturu Nejvyššího správního soudu vztahující se k věcné aktivní legitimaci opatrovníka k podání kasační stížnosti (srov. například rozsudek z 22. 5. 2013, č. j. 6 Azs 11/2013-18, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná pod http://www.nssoud.cz/). K tomu je možno dále uvést, že stěžovatelka se ve své stručně pojaté úvaze o nemožnosti podat dovolání z důvodu chybějícího účastenství nevypořádává s nutně vystupující otázkou, proč je tedy účastníkem řízení pro řízení odvolací (z něhož právě vzešlo ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu) a zároveň není účastníkem řízení o eventuálně podaném dovolání.

7. Za dané situace je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatelka nedostála požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva, za který je v nyní projednávané věci nutno považovat i dovolání podle ustanovení § 236 a násl. o. s. ř., byť by se jednalo o mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že s účinností novely zákona o Ústavním soudu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (od 1. 1. 2013) již pro takové mimořádné opravné prostředky neplatí výjimka z povinnosti vyčerpat všechny dostupné procesní prostředky k ochraně práva, stanovená ustanovením § 75 odst. 1 části věty za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012.

8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2015

Vojtěch Šimíček v. r.

soudce zpravodaj