Constitutional Court dismisses constitutional complaint and accessory law review request due to lack of standing and premature claim.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Petra Nevluda, zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, AK se sídlem Josefa Skupy 1639/21, 708 00 Ostrava 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2015 č. j. 14 Co 20/2015-61 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 11. 2014 č. j. 15 C 5/2014-55 ve výroku II., spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o zaplacení částky 96.303,90 Kč s příslušenstvím, jimiž bylo rozhodnuto, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 15 C 5/2014, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že stěžovatel podal dne 14. 1. 2014 proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti žalobu o náhradu škody ve výši 96.303,90 Kč ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Škodu představovaly náklady právního zastoupení stěžovatele a cestovné jeho obhájce v řízení vedeném u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 1 T 158/2006, ve kterém byl stěžovatel zproštěn obžaloby. Žalovaná upozornila soud, že stěžovatel u ní uplatnil týž nárok dne 3. 1. 2014 a že lhůta pro jeho předběžné projednání skončí až dne 3. 7. 2014. Dne 20. 6. 2014 Ministerstvo spravedlnosti uznalo nárok stěžovatele co do důvodu i výše a jeho žádosti o náhradu škody výše plně vyhovělo. K dotazu soudu o sdělení procesního stanoviska před nařízením jednání vzal stěžovatel žalobní návrh v celém rozsahu zpět, žádal však přiznání nákladů řízení ve výši 3.912,30 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 shora označeným usnesením řízení zastavil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Z odůvodnění rozhodnutí usnesení je zřejmé, že obvodní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s ustanovením § 146 odst. 2 věta první občanského soudního řádu, opíraje se o ustanovení § 14 odst. 3 a § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Odvolání stěžovatele do náhradově nákladového výroku soudu prvního stupně Městský soud v Praze označil za nedůvodné, ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatel argumentoval porušením práva na obhajobu a rovnosti stran v situaci, byla-li vedlejší účastnice v řízení zastoupena zaměstnancem s právnickým vzděláním a stěžovateli, který byl zastoupen advokátem, náklady právního zastoupení přiznány nebyly. Podle stěžovatele je v rozporu s právem na obhajobu, rovností stran a právem na spravedlivý proces i ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., které nepřiznává poškozenému právo na náhradu nákladů zastoupení, které mu vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Stěžovatel nesouhlasil s rozhodnutími nalézacího a odvolacího soudu, jimiž mu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, tj. jinými slovy vyjádřeno jeho ústavně právní argumentace směřovala k aplikaci a interpretaci ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud obecně předesílá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno [§ 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.] a připomíná, že ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. je vykládáno teorií i rozhodovací činností obecných soudů ryze procesně, tj. z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Ústavní soud nemá důvod toto stanovisko právní teorie i praxe z pohledu ústavněprávního rozporovat, neboť citovaná ustanovení zcela zapadají do podústavní úpravy rozhodování o náhradách nákladů řízení, která je jako celek ústavně souladná [srov. nález

sp. zn. II. ÚS 549/06

ze dne 29. 11. 2006, N 213/43 SbNU 381 (384)].

V projednávaném případě soudy obou stupňů zdůraznily, že žaloba nebyla podána důvodně, neboť stěžovatel sice uplatnil nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. u Ministerstva spravedlnosti (§ 14 odst. 3 téhož zákona), avšak nesplnil druhou podmínku, podle které se mohl domáhat ochrany svých práv u soudu jen tehdy, pokud by jeho nárok nebyl do šesti měsíců ode dne uplatnění plně uspokojen (§ 15 odst. 2 téhož zákona). Nárok stěžovatele však byl v šestiměsíční lhůtě žalovanou plně uspokojen, a proto jeho žaloba podaná pouhých jedenáct dnů po uplatnění nároku u příslušného ministerstva představovala předčasné a dosud nedůvodné podání, které způsobil pouze on sám. Závěr, že stěžovatel procesně zavinil zpětvzetí žaloby je závěrem, kterému Ústavní soud nemá z hlediska ústavních kautel co vytknout a dodává, že v návaznosti na posouzení žaloby jako bezdůvodného podání je vyloučena aplikace věty druhé ustanovení § 146 odst. 2, tj. že k zastavení řízení došlo pro chování žalovaného, který v takovém případě je povinen hradit náklady řízení.

Stěžovatel spolu s ústavní stížností podal rovněž návrh na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. Zde je třeba připomenout, že aktivní legitimace stěžovatele k podání akcesorického návrhu na kontrolu zákonné normy může být založena, při současném splnění dalších zákonných podmínek, pouze v souvislosti s řešením a pravomocným rozhodnutím konkrétní právní věci, týkající se individuálně určeného subjektu (stěžovatele) před orgánem veřejné moci [§ 64 odst. 1 písm. e), § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Nutným, nikoliv však dostatečným předpokladem pro přiznání aktivní legitimace je to, že uplatněním napadeného ustanovení nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, tj. konkrétní aplikací zákonné normy měla nastat skutečnost předvídaná ustanovením § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

V projednávané věci Obvodní soud pro Prahu 2 a Městský soud v Praze při rozhodování o nákladech soudního řízení neaplikovaly ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., což jinými slovy vyjádřeno znamená, že jejich rozhodnutí, která představovala předmět ústavního přezkumu, nebyla výsledkem aplikace napadeného ustanovení. Nelze nevidět, že soudy obou stupňů v meritu věci vůbec nerozhodovaly, neboť žaloba byla vzata zpět ještě před nařízením prvního jednání ve věci samé, navíc náklady právního zastoupení související s předběžným projednáním nároku na náhradu škody u Ministerstva spravedlnosti nebyly (a v okolnostech projednávaného případu ani být nemohly) součástí žalobního žádání. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel nebyl k podání akcesorického návrhu na zrušení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. aktivně legitimován, neboť právní základ pro projednání návrhu nebyl dán.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Akcesorický návrh na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., podaný podle § 74 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2015

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu