Constitutional Court dismisses constitutional complaint as manifestly unfounded regarding fair trial rights.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Hany Pavlů, zastoupené JUDr. Petrou Vons Janulkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Horní lán 1328/6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, č. j. 30 Cdo 1260/2014-219, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2013, č. j. 55 Co 301/2013-172, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 11. 2012 č. j. 19 C 152/2010-145, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 15. 9. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Takto koncipované podání pak dne 21. 9. 2015 doplnila nová zástupkyně stěžovatelky. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se jako žalobkyně domáhala zadostiučinění ve výši 100.000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu. Nemajetková újma jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Ústavního soudu, který v řízení vedeném pod

sp. zn. I. ÚS 765/10

usnesením ze dne 22. 3. 2010 nesprávně odmítl jako opožděnou její ústavní stížnost. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 11. 2012, č. j. 19 C 152/2010-145, žalované České republice - Ministerstvu financí uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 10.000 Kč s úrokem z prodlení, když co do zbývající částky 90.000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a uložil žalované nahradit žalobkyni náklady řízení. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 30. 10. 2013, č. j. 55 Co 301/2013-172, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu o zaplacení částky 10.000 Kč s příslušenstvím zamítl, ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Satisfakci, které se stěžovatelce dostalo již v rámci předběžného projednání nároku, totiž městský soud hodnotil jako dostačující.

3. Dovolání stěžovatelky bylo následně zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, č. j. 30 Cdo 1260/2014-219. Podle názoru Nejvyššího soudu odvolací soud předně nesprávně posoudil vzájemný vztah odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím. Sice totiž není vyloučeno, aby škoda byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, ale to jen tehdy, pokud úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou. Pokud orgán státu (zde Ústavní soud) zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí (v daném případě včasnost ústavní stížnosti), jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí. Případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se tak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být hodnoceny jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Nadto dovolací soud považoval za nepřípustné, aby obecné soudy posuzovaly postup Ústavního soudu v řízeních svěřených mu zákonem o Ústavním soudu. V této souvislosti Nejvyšší soud odkázal i na nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013,

sp. zn. II. ÚS 179/13

(N 166/70 SbNU 545, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též pod http://nalus.usoud.cz), podle něhož přezkumu rozhodnutí Ústavního soudu obecnými soudy brání i samotný čl. 89 odst. 2 Ústavy.

4. Stěžovatelka se domnívá, že Ústavní soud by měl v souladu s citovaným nálezem

sp. zn. II. ÚS 179/13

ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušit, neboť stěžovatelka citovaný nález vykládá tak, že soudy vůbec neměly její žalobu - od níž se ústavní stížností napadená rozhodnutí odvíjí - projednat a řízení měly zastavit. Naopak projednání žaloby stěžovatelky u ní vzbudilo toliko "marné naděje", jak doslova v ústavní stížnosti uvádí.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. V této konkrétní věci Ústavní soud nad rámec již uvedeného konstatuje, že vyvolání "marné naděje" či případného zklamání z toho plynoucího nemůže samo o sobě znamenat ústavněprávní diskrepanci, přičemž jiné negativní důsledky stěžovatelka v ústavní stížnosti ani netvrdí. Jak totiž plyne ze shora uvedeného, stěžovatelka v podstatě toliko namítá, že řízení, které sama iniciovala, mělo být hned zastaveno pro chybějící příslušnost soudů. Tím však stěžovatelka fakticky popírá smysl práva na spravedlivý proces, spočívající ve vytvoření záruk pro ochranu hmotných práv účastníků řízení, a vnímá je zcela samoúčelně a "samonosně". Tento způsob argumentace, založené na "souzení pro souzení", však Ústavní soud zcela odmítá již na úrovni podústavního práva a tím spíše nemůže dosáhnout úrovně ústavnosti.

7. Obecné soudy přitom ve výsledku (zejména Nejvyšší soud) respektovaly shora citovaný nález Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 179/13

, jehož podstata spočívá v tom, že závaznost rozhodnutí Ústavního soudu nelze obejít ani cestou vznášení nároků podle zákona č. 82/1998 Sb., jelikož tímto způsobem by jeho rozhodnutí byla podrobena přezkumu jinými orgány veřejné moci, což však s ohledem na to, že Ústavní soud je tzv. "hraničním orgánem", není ve vnitrostátním právu přípustné (§ 54 odst. 2 a § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

8. Ústavní soud dospívá k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu