Constitutional Court dismisses constitutional complaint as manifestly unfounded due to lack of constitutional argumentation.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Z. T., zastoupeného Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem v Liberci, Sokolovské nám. 312/1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 30 Cdo 4139/2013, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 15 Co 31/2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 11. 2012 sp. zn. 22 C 246/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 1, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil shora označená rozhodnutí, vydaná v jeho občanskoprávní věci.

Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se proti žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) domáhal zaplacení 180 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení, a Městský soud v Praze tento rozsudek potvrdil; následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem zamítl, neboť dospěl k závěru, že odvolacím soudem zvolené posouzení dovoláním otevřené právní otázky bylo věcně správné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy všech stupňů vycházely z toho, že v inkriminovaném trestním řízení byl odsouzen ke sníženému trestu odnětí svobody právě v důsledku reflexe nepřiměřené délky jeho trestního stíhání, přestože takový závěr nemá oporu v žádném z provedených důkazů a přestože správnost takového úsudku od počátku rozporoval (trestním příkazem ze dne 23. 12. 2008 mu byl uložen trest v totožné výměře jako posléze rozsudkem o dva roky později), obecné soudy k tomu nikterak nepřihlédly; vzaly naopak za východisko nepodložené tvrzení žalované, na jeho základě přijaly závěry, jež jsou v příkrém rozporu s provedeným důkazy, a v důsledku porušily jeho právo na spravedlivý proces. Pokud by nalézací trestní soud skutečně přihlížel k délce trestního řízení (jak dovodily obecné soudy), musel by ukládat trest pod hranicí příslušné trestní sazby; dle ustálené judikatury by trestí stíhání překračující hranici sedmi let ostatně mělo být zastaveno. Je-li mu kladeno k tíži, že odsuzující rozsudek nebyl písemně odůvodněn, je taková úvaha v rozporu s principy právního státu; mimoto při hlavním líčení ústně odůvodněn byl, a délka řízení (jako důvod výše uloženého trestu) zmíněna nebyla. Zásah do práva na soukromý a rodinný život pak stěžovatel spatřuje v tom, že mu nepřiměřená délka trestního stíhání znemožnila mít potomka, kterého v té době se svojí družkou plánovali.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení § 43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.

Tak je tomu i v projednávané věci.

Stěžovatel v ústavní stížnosti, jež je s výjimkou pouhých odkazů ustanovení ústavního pořádku prosta jakékoliv ústavněprávní argumentace, předkládá Ústavnímu soudu k posouzení námitky, se kterými se již - a to obhajitelně - vypořádal dovolací soud.

Dovolací soud seznal, že při absenci písemného odůvodnění odsuzujícího rozsudku je namístě vycházet z předpokladu, že vzniklá imateriální újma v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení již stěžovateli byla kompenzována samotným výrokem o trestu, neboť při jeho stanovení (ve smyslu jeho "snížení") musela být tato skutečnost - ex lege - zohledněna (srov. str. 5 a 7 rozsudku Nejvyššího soudu). Zmíněný předpoklad pak nebyl v dané věci vyvrácen proto, že stěžovatel se vzdal práva odvolání, čímž nejenže procesně "přispěl" k tomu, že rozsudek nebyl odůvodněn, nýbrž i dal najevo srozumění s výší trestu, uloženého mu též se zřetelem k § 39 odst. 3 trestního zákoníku, který stěžovatelem namítanou skutečnost přikazuje k zohlednění.

Ústavní soud pokládá za postačující na odůvodnění tohoto rozhodnutí odkázat.

Oponuje-li mu stěžovatel, otevírá jen ústavněprávně nerelevantní otázku jeho věcné správnosti, a nepřípadně nutí Ústavní soud, aby je podrobil běžnému instančnímu přezkumu, a plnil tím roli, ke které ústavodárcem povolán nebyl.

Na základě dovolacím soudem aplikovaného právního názoru pak nemůže obstát ani stěžovatelova námitka o "rozporu mezi provedenými důkazy a z nich dovozenými skutkovými závěry", neboť nic z toho se v dané věci - z povahy věci a právě vzhledem k tomuto právnímu názoru - uplatnit nemohlo.

Ústavní soud nicméně nepřehlíží, že lze zastávat i konstrukci jinou, vycházející z toho, že existenci průmětu nepřiměřené délky trestního řízení do výše uloženého trestu odnětí svobody je nutné v konkrétním případě nikoli jen presumovat, nýbrž spolehlivě doložit (tj. že ustanovení § 39odst. 3 i.f. trestního zákoníku bylo skutečně, a v jakém rozsahu, užito), a to s tím, že břemeno takového průkazu leží v odškodňovacím řízení na žalovaném.

Jak bylo výše řečeno, není však na Ústavním soudu, aby do takového výkladového střetu vstupoval, jde-li jen o podústavní správnost jednotlivého soudního rozhodnutí; pakliže signalizuje existenci určitého typu věcí (jak se naznačuje z dovozeného důvodu přípustnosti dovolání), bude na obecných soudech, aby v dalším judikatorním vývoji nalezla - na vymezeném půdorysu v předchozím - řešení finální.

Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že se stěžovateli porušení jeho základních práv prokázat nezdařilo a ústavní stížnost proto posoudil jako ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněnou; jako takovou ji podle téhož ustanovení bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu