Constitutional Court dismisses complaint regarding fair trial and good morals clause application in civil judgment.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Štefana Adama, zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, č. j. 33 Cdo 3510/2014-312, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. ledna 2014, č. j. 56 Co 376/2013-273, a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 22. února 2013, č. j. 13 C 92/2008-234, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 22. února 2013, č. j. 13 C 92/2008-234, poté, co jeho předchozí vyhovující rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším soudem (rozsudek ze dne 28. března 2012, č. j. 33 Cdo 4053/2010-180), opětovně vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném (stěžovateli) zaplacení částky ve výši 100.000 Kč s příslušenstvím, kterou žalovaný neoprávněně zadržel jako svoji odměnu za právní zastupování žalobkyně, čímž mj. porušil právní povinnosti vyplývající ze smlouvy o úschově finančních prostředků uzavřené se žalobkyní, povinnosti podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), i povinnosti vyplývající z Usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 ze dne 31. října 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky.

3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. ledna 2014, č. j. 56 Co 376/2013-273, změnil rozsudek soudu prvního stupně toliko ve vztahu k výpočtu úroků z prodlení za dobu od 1. července 2012 do zaplacení, jinak jej potvrdil. Odvolací soud vázán právním názorem vyjádřeným ve zrušovacím rozsudku Nejvyššího soudu (viz výše), že právní vztah ze smlouvy o úschově finančních prostředků nelze považovat za správu cizího majetku ve smyslu § 56 a § 56a zákona o advokacii, dospěl k závěru, že žalovaný nesplnil svoji povinnost vyplatit žalobkyni z tzv. svěřenecké smlouvy (smlouva o úschově) peněžní prostředky přijaté předtím z titulu zaplacení kupní ceny za převod spoluvlastnického podílu žalobkyně na nemovitostech od složitelky Zuzany Klimplové. Námitku započtení vznesenou žalovaným podle § 580 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), odvolací soud vyhodnotil jako výkon práva provedený v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), který nepožívá právní ochrany. Odvolací soud k námitce započtení uvedl, že splatnost pohledávky žalovaného za právní zastupování nebyla kvůli absenci výzvy ke splnění povinnosti a lhůty, v níž má být splněna, založena již okamžikem vyúčtování odměny a náhrady nákladů za zastupování žalobkyně v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví z 26. července 2006, nýbrž nastala až "na podkladě faktury" vystavené žalovaným, tj. k 21. květnu 2008 (§ 563 obč. zák.), a proto do té doby (nesplatná) pohledávka žalovaného nebyla způsobilá k započtení (§ 581 odst. 2 obč. zák.).

4. Následné dovolání žalovaného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, č. j. 33 Cdo 3510/2014-312, odmítnuto jako nepřípustné, neboť právní otázka, jejíž řešení dovolatel zpochybnil (otázka okamžiku vzniku splatnosti pohledávky s následným uplatněním kompenzační námitky), byla Nejvyšším soudem vyřešena a napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s touto konstantní judikaturou v souladu. Nejvyšší soud konstatoval, že požadavek věřitele dosáhnout zániku dluhu započtením podle § 580 a násl. obč. zák., nelze obecně považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to samozřejmě ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky řízení sporná a je o ní rozhodováno soudem. Odepřít soudní ochranu tomuto právu lze ovšem např. tehdy, jestliže by byl uvedený institut zneužíván k poškození dlužníka nebo vzhledem k jiným okolnostem či poměrům účastníků by vedl k nepřiměřeným důsledkům. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba (vzhledem k tomu, že jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou) učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy podstatné okolnosti případu. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy (hypotéza § 3 odst. 1 obč. zák. soudu umožňuje, aby sám vymezil podmínky, za jejichž existence může přijmout závěr o odmítnutí soudní ochrany výkonu práva vznést kompenzační námitku).

II. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá shora uvedená porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Nejprve podrobně rekapituluje průběh dosavadního řízení a obsah jednotlivých soudních rozhodnutí. Jak soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacímu vytýká, že nerespektovaly závěry vyslovené ve zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to jak ve vztahu k hmotněprávnímu posouzení, tak i ve vztahu k jeho pokynům ohledně dalšího procesního postupu (nezabývaly se zejména opodstatněností a započitatelností vzájemné pohledávky stěžovatele). Tím porušily zásadu vázanosti soudu právním názorem soudu vyššího stupně. K tomu podotýká, že úvaha soudu prvního stupně při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. nebyla podložena konkrétními zjištěními, z nichž by plynulo, s přihlédnutím k situaci žalobkyně, že námitka započtení pohledávky stěžovatele do výše žalované částky z titulu stěžovatelem poskytnuté právní služby by byla v rozporu s dobrými mravy. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že zcela selhal ve své funkci ochránce základních práv, když rovněž rozhodl v rozporu se svým předchozím právním názorem. Takový postup soudů je podle stěžovatele v rozporu s postuláty předvídatelnosti soudního rozhodování vyslovenými mj. i v rozhodnutích Ústavního soudu [např. nález ze dne 1. února 2013

sp. zn. IV. ÚS 2127/12

(N 25/68 SbNU 295) nebo nález ze dne 26. listopadu 2002

sp. zn. II. ÚS 296/01

(N 145/28 SbNU 287)].

III. 6. Ústavní soud úvodem připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jak již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Hlavním argumentem stěžovatele, na němž spočívá podstata ústavní stížnosti, je, že soudy nerespektovaly závazný právní názor vyslovený v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, č. j. 33 Cdo 4053/2010-180. V této souvislosti je třeba uvést, že Nejvyšší soud ve zmiňovaném zrušovacím rozhodnutí vytkl odvolacímu soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) jeho právní závěr spočívající na nesprávném právním posouzení smlouvy o úschově finančních prostředků jako správy cizího majetku ve smyslu § 56 a § 56a zákona o advokacii. Nejvyšší soud rovněž nesouhlasil se závěrem o absolutní neplatnosti právního úkonu započtení.

8. Ústavní soud nesdílí námitku stěžovatele o porušení principu vázanosti názorem soudu vyššího stupně. Jak se totiž podává z napadených rozhodnutí, soud prvního stupně a odvolací soud následně v opakovaných (ústavní stížností napadených) rozhodnutích ze stanoviska Nejvyššího soudu vyšly a celou věc posoudily právě v intencích jeho právního názoru, když za právní důvod vzniku závazkového vztahu mezi stěžovatelem a žalobkyní považovaly smlouvu o úschově, kteroužto stěžovatel nevyplacením částky ve výši 100.000 Kč žalobkyni porušil. Současně přitom soudy dospěly k závěru o rozporu výkonu práva stěžovatele na započtení s dobrými mravy, pro což si obstaraly dostatečná skutková zjištění. Z napadených rozsudků soudu prvního stupně i odvolacího soudu je zjevné, že rozpor s dobrými mravy u námitky započtení spočíval v několika různých okolnostech (okamžik splatnosti faktury; doba, po kterou neoprávněně zadržoval peníze žalobkyně; zjištění, že byl za uvedené jednání kárně odsouzen). Za daných okolností, kdy soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vysvětlily, v čem spatřují rozpor s dobrými mravy, nelze v postupu soudu prvního stupně i odvolacího soudu spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.

9. V této souvislosti je třeba také připomenout, že aplikace korektivu "dobrých mravů" je nepochybně především polem volné úvahy obecných soudů, jak již Ústavní soud dal najevo ve svém usnesení ze dne 26. února 1998

sp. zn. II. ÚS 249/97

(U 14/10 SbNU 383). Přitom je třeba vždy vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních, přičemž v rovině práva podústavního je nutné posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., které je v rovině podústavního práva odrazem ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení [(srov. nález ze dne 5. srpna 2010 ve věci

sp. zn. II. ÚS 3168/09

(N 158/58 SbNU 345)]. Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům [srov. mutatis mutandis nález ze dne 20. dubna 2010 ve věci

sp. zn. II. ÚS 2087/08

(N 90/57 SbNU 179)]. Takto provedený výklad pojmu "dobré mravy" ve svém souhrnu prostupuje i Listinou [srov. nález ze dne ve věci

sp. zn. II. ÚS 544/2000

(N 41/21 SbNU 363)].

10. Pokud jde o námitky vůči usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Podle platné úpravy dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení přípustnosti dovolání, tedy mj. posouzení i toho, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 3345/14

). Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 2929/09

a

sp. zn. IV. ÚS 3416/14

), což v dané věci nezjistil, neboť jak bylo řečeno výše, soudy nižších stupňů respektovaly názor vyslovený v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu a skutečnost, že opětovně dospěly ke stejnému závěru o nutnosti vyhovět žalobě, byť na základě poněkud odlišného právního posouzení věci, nezakládá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu