Constitutional complaint dismissed as inadmissible due to failure to exhaust appeal remedies under Criminal Procedure Code.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Havlíčkova 404/2, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 20. 5. 2015 sp. zn. 14 To 102/2015 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. 2 T 166/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v jeho trestní věci s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Okresní soud v Pardubicích shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Dále podle § 82 odst. 2 téhož zákona stěžovateli uložil, aby v nejkratší možné době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložil stěžovateli povinnost na náhradě škody zaplatit konkretizovaným poškozeným specifikované částky a dalšího označeného poškozeného podle § 229 odst. 2 tr. řádu se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že napadená rozhodnutí jsou nesprávná jednak v rovině skutkové, v návaznosti na což došlo i k nesprávnému právnímu posouzení věci, a jednak v rovině procesní. Má za to, že obecné soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť v procesní situaci, kdy nebylo - jak dovozuje - mimo pochybnost prokázáno, že se inkriminovaného skutku dopustil, měl být obžaloby zproštěn. Dovozuje, že obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s jím navrženými důkazy a provedené důkazy pak vyhodnotily extrémně vadně, v důsledku čehož jej uznaly vinným, ačkoliv bylo možné při jejich řádném hodnocení a dodržování zásady volného hodnocení důkazů dospět ke zcela jiným závěrům ohledně průběhu inkriminovaného skutkového děje.

Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; ve smyslu zde odkazovaného ustanovení 72 odst. 3 je takovým prostředkem i dovolání.

Ústavní soud dotazem u Nejvyššího soudu ověřil, že stěžovatel v dané věci nepodal dovolání.

Bez ohledu na to, zda by bylo možné námitky obsažené v nyní projednávané ústavní stížnosti podřadit pod dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b tr. řádu, podání dovolání podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu shora citovaného ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje.

Ve stanovisku svého pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (č. 40/2014 Sb.) Ústavní soud uvedl, že

"z dikce ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné. Pokud je v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanovena povinnost vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, tím spíše musí stěžovatelé vyčerpat mimořádný opravný prostředek v případě, kdy je tento přípustný (§ 265a trestního řádu).

Ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní soud tak nemůže sám posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, tato role mu nepřísluší. Otázku, zda námitky stěžovatele naplňují některý z dovolacích důvodů, musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice."

V bodě 28 stanoviska Ústavní soud rovněž ohlásil, že se přijaté závěry uplatní ve vztahu k ústavním stížnostem podaným dnem následujícím po dni jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů; jestliže se tak stalo 17. 3. 2014, musí být aplikováno i v dané věci (ústavní stížnost byla podána dne 24. 8. 2015).

Návrh, který je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, musí být podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnut, a to bez jednání a soudcem zpravodajem (obdobně viz usnesení ze dne 29. 7. 2014

sp. zn. I. ÚS 2422/14

).

Nad rámec řečeného je přiléhavé stěžovateli připomenout, že dovozoval-li by, že dovolání by bylo bezpochyby "neefektivní", a současně by namítal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, nedocenil by tím závěry, jež judikatura Ústavního soudu již dříve formulovala; kupříkladu v nálezu

sp. zn. I. ÚS 4/04

ze dne 23. 3. 2004 Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jestliže uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci".

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2015

Vladimír Kůrka v. r.

soudce zpravodaj