Constitutional Court dismissed constitutional complaint against lower courts' civil judgment on wastewater fees. The court found no violation of constitutional rights.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele WWTP DKNL, s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 10, Moskevská 63, zastoupeného Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 940/23, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. 5. 2013 č. j. 115 C 23/2012-112, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 11. 2013 č. j. 47 Co 268/2013-143 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015 č. j. 33 Cdo 1218/2014-159, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 30. 5. 2013 č. j. 115 C 23/2012-112 zamítl žalobu stěžovatele proti žalovanému Městu Dvůr Králové nad Labem o zaplacení 4 183 445,10 Kč za úhradu za čištění odpadních vod za měsíc březen 2008, kterou pro žalovaného vykonal (jako provozovatel) v čistírně odpadních vod (dále jen "ČOV") ve vlastnictví společnosti EVORADO IMPORT, a. s.

Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Nejvyšší soud též ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. s odůvodněním, že předložil k posouzení otázky, vycházející z vlastní, vůči odvolacímu soudu odlišné, skutkové verze na rozhodné téma jeho aktivní legitimace k uplatnění předmětného nároku.

Přitom Nejvyšší soud shrnul skutkové i právní poměry, jež se staly v předchozím stadiu řízení určujícími; obojí je stěžovateli známo, a není třeba je znovu rekapitulovat.

Totéž platí - tím spíše - o obsahu stěžovatelovy ústavní stížnosti, rest námitkách v ní obsažených. Stěžovatel na jejich základě dovozuje, že v záhlaví označenými rozhodnutími obecné soudy nedostály svým povinnostem dle čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čímž zasáhly do jeho práv dle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Odtud vyvozované právo na spravedlivý proces - v jeho procesní větvi - stěžovateli nebylo upřeno potud, že se mu před obecnými soudy dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, přičemž se nikterak nenaznačuje, že by neměl možnost využít svých procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní, resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

Ve větvi hmotněprávní pak zde platí, že ačkoli z čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou - v obecné rovině - situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v doktríně a soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").

K rozhodné námitce - že obecné soudy chybně posoudily nedostatek aktivní legitimace stěžovatele, když dovodily, že ze správního rozhodnutí se nepodává údaj o ceně za čištění odpadních vod, resp. že vlastník ČOV nemohl svou pohledávku za žalovaným z titulu úhrady za čištění odpadních vod žalobkyni provozující ČOV postoupit, a že právo požadovat po žalovaném úhradu za čištění odpadních vod žalobkyni nezaložila ani nájemní smlouva - proto postačí (právě z uvedených hledisek ústavněprávního přezkumu) konstatovat, že v rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího takový (ústavněprávně rozhodný) výkladový exces, nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, případně absenci logického a srozumitelného odůvodnění, spatřovat nelze. Oba soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a z jejich rozhodnutí je zjevné, že nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatel ve svých návrzích dovolával; okolnost, že je podle jeho názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší.

Obdobné je namístě vztáhnout i ke skutkové rovině sporu, neboť ani zde není žádného důvodu k závěru, že by soudy při formování skutkového základu věci zjevně, resp. svévolně pochybily, jestliže učiněná skutková zjištění mají seznatelné zakotvení v provedených důkazech, a jim odpovídající skutkové závěry byly ústavně přijatelným způsobem odůvodněny. Pro ingerenci Ústavního soudu přitom není postačujícím důvodem ani to, že by mohly v rozhodném směru přicházet v úvahu i skutkové závěry jiné; bylo již řečeno, že Ústavní soud není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, a zejména ne instancí skutkovou.

Podobně ohledně závěru, že stěžovatelovo dovolání nebylo přípustné, platí, že je Nejvyšší soud dostatečně objasnil, a přezkoumatelným způsobem odůvodnil (proč nebyl uplatněn přípustný dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a s tímto úsudkem nemá Ústavní soud důvod se neztotožnit. Z argumentace, vtělené do dovolání, se vskutku podává, že stěžovatel předestřel dovolacímu soudu k posouzení nikoliv otázku odpovídající právnímu posouzení věci, nýbrž oponoval posouzení skutkovému, jestliže právní názory odvolacího soudu kritizoval z pozic odlišných skutkových závěrů, odpovídajících jeho skutkové verzi.

Na podkladě výše řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu