Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil court procedural fairness in a minor monetary dispute.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Richarda Čamra, zastoupeného Mgr. Pavlem Hlavičkou, advokátem, se sídlem K Dolům 42/1924, 143 00 Praha 4 - Modřany, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. března 2015, č. j. 30 C 23/2013-118, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 4. března 2015, č. j. 30 C 23/2013-118, ve výroku I. zastavil řízení co do částky 50 Kč, ve výroku II. zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalované (Kooperativa, a. s., Vienna Insurance Group) zaplacení částky ve výši 7.217 Kč s příslušenstvím a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalovaná částka představovala náhradu nákladů (cestovné, telefonní hovory, ztráta času) vynaložených žalobcem na dosažení výplaty pojistného plnění za poškození vozidla v důsledku špatného stavu komunikace. Soud žalobu zamítl pro nedostatek aktivní legitimace žalobce, neboť dovodil, že automobil, k jehož poškození se vztahovaly náklady vynaložené k vymožení pojistného plnění, je ve vlastnictví manželky žalobce. Dále uvedl, že žalovaná není ani pasivně legitimovaná, neboť žalobce vůči ní nemá zákonné právo z titulu náhrady škody, či z titulu zvláštního přímého práva poškozeného vůči pojistiteli. Soud uzavřel, že nadto ani neexistuje příčinná souvislost mezi jednáním žalované a jednáním České kanceláře pojistitelů nebo Policie České republiky, které by mohlo být žalované přičitatelné.

II. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. K věci uvádí, že se soud nedostatečně věnoval zjištění skutkového stavu (např. ohledně počtu hodin ztracených při vyřizování věci). Dále poukazuje na překvapivost rozhodnutí, když soud žalobu zamítl pro nedostatek aktivní legitimace žalobce. V tomto směru soudu vytýká, že neprovedl žádné důkazy. Zamítnutí žaloby z uvedeného důvodu představuje podle stěžovatele přepjatý formalismus, zejména v situaci, kdy soud rozhoduje na základě domněnek a dohadů. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem o nedostatku pasivní legitimace žalované. Podle stěžovatele soud nesprávně pochopil, v čem stěžovatel spatřuje příčinu škody a příčinnou souvislost. Pokud by soud účastníky informoval, jakým směrem se bude rozhodování ubírat, doplnil by stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, odpovídajícím způsobem svá tvrzení.

III. 4. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, a stěžovatel si je toho dobře vědom, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.

5. Úvodem Ústavní soud připomíná i stěžovatelem zmiňovanou skutečnost, že napadený rozsudek se považuje za bagatelní (předmětem sporu je částka ve výši 7.217 Kč). Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech tzv. bagatelních věcí, mezi něž se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), je v podstatě - s výjimkou zcela excesivních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech

sp. zn. IV. ÚS 695/01

,

IV. ÚS 248/01

,

III. ÚS 405/04

,

IV. ÚS 440/04

(všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

6. V dané věci stěžovatel nepovažuje za správný závěr soudu o nedostatku aktivní, resp. pasivní legitimace účastníků řízení. Přehlíží přitom, že zamítnutí žaloby bylo postaveno nejen na těchto závěrech, nýbrž navíc i na závěru o neexistenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a škodným následkem, což však stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nerozporuje. Z uvedeného vyplývá, že i pokud by byl závěr soudu o nedostatku aktivní či pasivní legitimace nesprávný, což však Ústavní soud nepřezkoumává (ani ale nezpochybňuje), neboť uvedený přezkum nedosahuje ústavněprávní roviny, musela by být žaloba stejně zamítnuta. Pouhá skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Nadto je třeba připomenout, že soud namítanou problematiku podrobně rozebral a zamítnutí žaloby řádně odůvodnil. Z tohoto pohledu nelze v napadeném rozhodnutí spatřovat porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. září 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu