Constitutional Court dismisses appeal on free legal aid denial due to lack of evidence and procedural compliance.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Gabriely Balické, zastoupené Mgr. Ivo Žižkovským, advokátem se sídlem Plzeň, Martinská 10, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 6. 2015 č. j. 8 To 274/2015-15 a usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 19. 5. 2015 č. j. 13 Nt 906/2015-6, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu Plzeň-jih, kterým byla zamítnuta její žádost o bezplatnou obhajobu. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Plzni, jímž byla zamítnuta její stížnost proti uvedenému usnesení Okresního soudu Plzeň-jih.

Podle stěžovatelky došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka uvádí, že dostatečně osvědčila absenci finančních prostředků, kterými by byla schopna hradit náklady na obhájce. Namítá, že nebyla řádně poučena o povinnosti dokazovat negativní skutečnosti, a proto si ona ani její obhájce nebyli vědomi, že je nutné prokazovat negativní tvrzení v situaci, kdy není zřejmé, jaké listiny mají být doloženy. Stěžovatelka má za to, že pokud byla její žádost o bezplatnou obhajobu zamítnuta na základě toho, že uvedené skutečnosti týkající se její nemajetnosti nijak nedoložila, jde o zcela nedostačující odůvodnění. Stěžovatelka dále vytýká trestním soudům, že v odůvodnění svých rozhodnutí spekulovaly o jejích budoucích výdělečných možnostech.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, který není dalším stupněm v systému trestního soudnictví a není soudem instančně nadřízeným trestním soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Posouzení, zda jsou v jednotlivých případech dány důvody pro přiznání nároku ve smyslu ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu, náleží trestním soudům, které posuzují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Ústavnímu soudu pak přísluší přezkoumat pouze to, zda trestními soudy vydaná rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce, mající za následek porušení ústavně zaručených práv. V případech rozhodování ve smyslu § 33 odst. 2 trestního řádu navíc platí, že soudy disponují relativně širokým prostorem pro uvážení, rozhodovací praxe Ústavního soudu proto v těchto případech vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 603/10

,

II. ÚS 2299/11

,

I. ÚS 4618/12

či

II. ÚS 3640/14

).

Pokud stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 22/10

, je třeba konstatovat, že závěry v něm učiněné na její případ nedopadají. Z odůvodnění napadeného usnesení Okresního soudu Plzeň-jih je totiž patrné, že při hodnocení osobních a majetkových poměrů stěžovatelky vycházel z informací obsažených v trestním spisu. Na jejich základě vyvodil mj. závěry o budoucích výdělečných možnostech stěžovatelky. Je-li při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu důraz kladen na celkovou majetkovou potencialitu obviněného, která je dovozována z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze těmto úvahám z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu nic vytýkat, resp. nejedná se o exces ani libovůli (viz např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 841/06

,

II. ÚS 2299/11

,

III. ÚS 2661/11

,

I. ÚS 4618/12

nebo

II. ÚS 3723/12

). Pokud měla stěžovatelka za to, že existují okolnosti, které jí zajištění prostředků na úhradu obhajoby znemožňují, nic jí nebránilo, aby na tyto okolnosti poukázala a prokázala je (např. existenci zdravotního omezení). Pravidlo "neexistence se neprokazuje", na které v citovaném nálezu

sp. zn. I. ÚS 22/10

poukázal Ústavní soud, zde tedy nehrálo žádnou roli (srov. usnesení

sp. zn. II. ÚS 3640/14

).

V takové situaci musí Ústavní soud akceptovat názor, který v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí vyjádřil Krajský soud v Plzni. Z ustanovení § 33 odst. 2 a 3 trestního řádu vyplývá, že obviněný musí skutečnost, že nemá dostatek prostředků k hrazení nákladů obhajoby, osvědčit, přičemž pro tyto účely musí dodat i přílohy prokazující důvodnost jeho nároku na bezplatnou obhajobu. Trestní řád tedy zřetelně vyžaduje vlastní aktivitu obviněného k prokázání nároku na bezplatnou obhajobu, přičemž stěžovatelka byla v tomto smyslu v průběhu trestního řízení řádně poučena. Pokud se stěžovatelka skutečnosti tvrzené ve své žádosti na bezplatnou obhajobu nesnažila, byť jen v minimálním rozsahu, doložit, nelze výše uvedeným úvahám trestních soudů a jejich postupu nic vytýkat.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu