Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding mandatory lawyer appointment in civil appeal proceedings. The court held that the lower court's decision not to appoint counsel was constitutionally acceptable. The court ruled that the principle of reformationis in peius does not apply in civil proceedings. The court emphasized that the lower court's assessment of the need for legal representation was within its primary jurisdiction. The court found no evidence of arbitrary decision-making in the case. The court concluded that the constitutional complaint lacked merit and was therefore rejected.

Ústavní soud rozhodl dne 1. října 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Larysy Markupové, zastoupené Mgr. Elinou Yurchykovou, advokátkou, AK se sídlem Chomutov, Školní 5335, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 12. 2014 č. j. 10 Co 536/2014-85, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti ze dne 12. 3 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 16. 3. 2015, Ing. Larysa Markupová (dále jen "žalovaná" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí o neustanovení zástupce, vydané v řízení o vyklizení bytu.

II. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Magdaléna Starostová (žalobkyně) se žalobou domáhala, aby Okresní soud v Chomutově (dále jen "nalézací soud") uložil žalované vyklidit jí užívaný byt. Usnesením ze dne 20. 2. 2014 nalézací soud řízení zastavil pro zpětvzetí žaloby poté, co žalovaná byt dle dohody vyklidila; rozhodl o vrácení části soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a žalované uložil zaplatit na nákladech řízení částku 10 164 Kč. Proti usnesení podala žalovaná odvolání s tvrzením, že spor skončil smírem a proto nemá hradit náklady řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 2. 4. 2014 č. j. 10 Co 165/2014-62 usnesení nalézacího soudu ze dne 20. 2. 2014 změnil tak, že náklady řízení činí 9 712 Kč, a jinak je potvrdil a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti posledně zmíněnému usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tvrzením, že s rozhodnutím nesouhlasí; požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokátky Mgr. Eliny Yurchykové jejím zástupcem pro dovolací řízení.

Dne 24. 9. 2014 usnesením č. j. 27 C 41/2012-78 nalézací soud přiznal žalované osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu (výrok I) a zástupcem žalované ustanovil Mgr. Viléma Buriana, advokáta se sídlem v Chomutově (výrok II); nalézací soud postupoval dle zvyklostí a advokáta ustanovil ze seznamu soudu.

Dne 9. 12. 2014 usnesením č. j. 10 Co 536/2014-85 odvolací soud k odvolání žalované usnesení nalézacího soudu ze dne 24. 9. 2014 č. j. 27 C 41/2012-78 v napadeném výroku I změnil tak, že se žalované neustanovuje zástupce Mgr. Vilém Burian, advokát v Chomutově. Odvolací soud konstatoval, že žalovaná napadá dovoláním usnesení, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (přičemž se nejedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy, ani o pracovní vztah). Dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není proti takovému usnesení dovolání přípustné. Odvolací soud uzavřel, že v souzené věci vzhledem k nepřípustnosti dovolání není nezbytně třeba k ochraně zájmů žalované, aby jí byl ustanoven zástupce.

III. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že odvolací soud svým napadeným usnesením ze dne 9. 12. 2014 č. j. 10 Co 536/2014-85 porušil základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelka uvedla, že odvoláním napadla pouze výrok o ustanovení zástupce (výrok II usnesení nalézacího soudu ze dne 24. 9. 2014 č. j. 27 C 41/2012-78), a nikoliv též výrok I o přiznání osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Z toho pak dovodila, že odvolací soud neměl rozhodovat v její neprospěch a rušit též odvoláním nenapadený výrok I o přiznání osvobození od soudních poplatků; poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2011

sp. zn. III. ÚS 3043/10

(N 3/60 SbNU 25). Stěžovatelka byla toho názoru, že "odvolání ve svůj neprospěch nepřipouští ani zákon, a zásah Krajského soudu do rozhodnutí, kterým bylo vyhověno, nemá oporu v zákoně." Navíc přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Pokud by měla finanční prostředky na zaplacení právních služeb advokáta, zcela jistě by dovolání podala.

IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

V. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud porušil základní právo na spravedlivý proces z hlediska práva na přístup k dovolacímu soudu, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a základní právo na právní pomoc v řízení před soudy, zaručené v čl. 37 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka namítla též porušení zákazu reformationis in peius odvolacím soudem a nesouhlasila se způsobem, jakým odvolací soud aplikoval ustanovení § 30 odst. 2 o. s. ř., tedy s jeho závěrem, že ochrana zájmů stěžovatelky ustanovení zástupce pro dovolací řízení nevyžadovala.

Ústavní soud je toho názoru, že byť ústavní stížnost směřuje proti nemeritornímu rozhodnutí odvolacího soudu, nelze odhlédnout od skutečnosti, že toto nemeritorní rozhodnutí se bezprostředně týkalo základního práva stěžovatelky na právní pomoc v řízení před soudy, zaručeného každému článkem 37 odst. 2 Listiny; v řízení vedoucím k jeho vydání proto bylo nutné - přiměřeně k povaze rozhodnutí - respektovat ústavní záruky spravedlivého procesu.

I v takových případech však platí, že právní posouzení podmínek pro ustanovení zástupce účastníku dle § 30 o. s. ř. je primárně věcí obecných soudů, a Ústavní soud je může přehodnocovat jen ve výjimečných případech zjevné svévole, kterou ovšem v projednávaném případě z ústavní stížnosti ani napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nešlo dovodit.

Stěžovatelka argumentovala poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2011

sp. zn. III. ÚS 3043/10

, jímž bylo za porušení práva na spravedlivý proces označeno nesprávné posouzení projevu vůle účastníka jako odvolání, ačkoliv ten ve svém podání výslovně uvedl, že se o odvolání nejednalo, neboť šlo pouze o žádost o změnu advokáta. K takové situaci ovšem v nyní projednávaném případě stěžovatelky nedošlo, a tudíž jde o argumentaci nepřiléhavou.

Ústavní soud připomíná, že na rozdíl od trestních věcí Listina ani Úmluva nezaručují v civilních věcech právo na bezplatnou právní pomoc. Takové právo však v jednotlivých případech může vyplývat z práva na přístup k soudu, má-li být toto právo účinné. Zejména jde o případy zákonem stanovené povinnosti právního zastoupení advokátem, jako ve věci stěžovatelčina dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.

Závěr odvolacího soudu, že s ohledem na nepřípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ochrana zájmů stěžovatelky nevyžadovala ustanovení zástupce pro dovolací řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem, je ústavně zcela akceptovatelný a v žádném případě jej nelze označit za svévolný.

Pokud je tvrzeno porušení zákazu reformationis in peius odvolacím soudem, který prý v neprospěch stěžovatelky změnil výrok nalézacího soudu o ustanovení advokáta pro dovolací řízení, Ústavní soud připomíná, že tato zásada - obecně platná v trestním řízení - z občanského soudního řádu nevyplývá a v jeho působnosti se neuplatní (srov. usnesení ze dne 29. 11. 2007

sp. zn. III. ÚS 596/07

a v něm uvedená judikatura, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ani v projednávané věci nemá Ústavní soud důvod se odchýlit od závěru, že odvolací soud je oprávněn při respektování zákonných podmínek změnit rozhodnutí nalézacího soudu o ustanovení právního zástupce (byť ve výše citované judikatuře se nejednalo o osvobození od soudních poplatků, ale o změnu nákladového výroku o nákladech řízení v neprospěch účastníka řízení).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu