Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded due to lack of constitutional dimension.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Buleje, zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem v České Lípě, Sokolská 270, proti přípisu Okresního státního zastupitelství ve Svitavách ze dne 1. července 2015 č. j. 1 ZN 4112/2015-4, ve spojení s vyrozuměním Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Územního odboru Svitavy, Oddělení hospodářské kriminality SKPV, ze dne 4. května 2015 č. j. KRPE-22379-5/TČ-2015-170981, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 24. srpna 2015 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených listin, vydaných orgány činnými v trestním řízení, jimiž byla dle jeho tvrzení porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 3. března 2015 trestní oznámení na svého bývalého obchodního partnera Roberta Kafku. Jeho podstatou měla být skutečnost, že se Robert Kafka domohl u soudu uznání stěžovatelovy povinnosti zaplatit mu částku 1 855 214 Kč, přestože tyto prostředky stěžovatel již Robertu Kafkovi uhradil v minulosti. V souvislosti s jiným trestním stíháním Roberta Kafky se stěžovatel obrátil na Policii České republiky, Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, Územní odbor Svitavy, Oddělení hospodářské kriminality SKPV (dále jen "policejní orgán"), aby prošetřila okolnosti vzniku povinnosti stěžovatele hradit Robertu Kafkovi výše uvedenou částku. Policejní orgán informoval napadeným vyrozuměním stěžovatele o tom, že nebyly zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že by byl spáchán trestný čin, pročež bylo podané oznámení uloženo bez dalšího prověřování. Spor mezi stěžovatelem a Robertem Kafkou byl dle policejního orgánu vyřešen soudy v rámci občanskoprávního řízení a policejnímu orgánu nepřísluší jeho podstatné okolnosti znovu přezkoumávat. Stěžovatel se s žádostí o přezkoumání tohoto postupu obrátil na Okresní státní zastupitelství ve Svitavách (dále jen "okresní státní zastupitelství"), které neshledalo žádný důvod k zásahu, což stěžovateli sdělilo napadeným přípisem. V jeho odůvodnění se plně ztotožnilo s argumentací policejního orgánu, kterou doplnilo o zdůraznění zásady subsidiarity trestní represe, dle níž orgánům činným v trestním řízení mimo jiné nepřísluší zkoumat otázky vyřešené obecnými soudy v občanskoprávním řízení.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti velmi stručně popisuje, v čem spatřuje nespravedlnost rozhodnutí obecných soudů, které rozhodovaly o jeho sporu s Robertem Kafkou. Tato nespravedlnost nebyla napravena rovněž chybou špatně vedené obhajoby. Pohledávka stěžovatele byla v mezidobí Robertem Kafkou protiprávně převedena na jeho právního zástupce, který ji nyní vymáhá cestou exekuce. Orgány činné v trestním řízení dle stěžovatele pochybily, když se těmito okolnostmi více nezabývaly. Stalo se tak dle stěžovatelova názoru rovněž proto, že v celé kauze figuruje bývalý ministr financí Miroslav Kalousek. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

III. Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Stěžovatel, i přes poukaz na ustanovení Listiny, nevznáší v odůvodnění ústavní stížnosti žádnou ústavně relevantní námitku, když celkový výsledek postupu obecných soudů a orgánů činných v trestním řízení označuje toliko za nespravedlivý. Co se týče otázek ústavnosti vedení soudního řízení (hodnocení důkazů, apod.) o sporu mezi stěžovatelem a Robertem Kafkou, je stížnost podána zjevně opožděně a Ústavnímu soudu, z důvodu ochrany principu právní jistoty, nepřísluší tyto otázky znovu otevírat. Orgánům činným v trestním řízení stěžovatel vytýká nedostatečnou péči při hodnocení klíčových okolností a nevyslechnutí Miroslava Kalouska, jehož však v trestním oznámení vůbec nejmenoval. K tomu lze toliko poznamenat, že orgány činné v trestním řízení zevrubně popsaly, z jakého důvodu nelze v dané věci vést trestní řízení, přičemž lze na tyto jejich závěry, které stěžovatel v ústavní stížnosti zcela ignoruje, v úplnosti odkázat.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu