Constitutional Court dismisses constitutional complaint as manifestly unfounded due to lack of constitutional dimension.

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele lng. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 6. 2015 č. j. 30 Cdo 4819/2014-114, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2014 č. j. 11 Co 124/2014-91 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 9. 2013 č. j. 15 C 73/2013-49, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností ze dne 3. 8. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na projednání jeho věci před soudem bez zbytečných průtahů, zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále se odvolává i na čl. 4 odst. 4 Listiny.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel žalobou domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 111.500 Kč s přísl. a 187.500 Kč s přísl. po žalované České republice - Ministerstvu vnitra, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou soudních řízení vedených u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 Cm 50/2008 a sp. zn. 21 Cm 16/2004. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu stěžovatele rozsudkem ze dne 19. 9. 2013 č. j. 15 C 73/2013-49 zamítl, Městský soud v Praze poté jako soud odvolací rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že v posuzovaných řízeních nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť délka řízení nebyla nepřiměřená. Dále soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, že do délky původních řízení významně zasáhl stěžovatel jako žalobce, neboť neplatil soudní poplatky spolu se žalobami a též nereagoval na výzvy soudů. Napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy se odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva a že nešetřily podstatu jeho práva na spravedlivý proces. Dále pak rekapituluje obsah některých rozhodnutí Ústavního soudu a svou argumentaci, kterou použil před soudy obecnými.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 181/14

ze dne 13. 3. 2014, usnesení

sp. zn. IV. ÚS 3006/13

ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

6. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu