Constitutional Court dismisses constitutional complaint by relatives of accused for lack of standing in criminal proceedings.

Ústavní soud rozhodl dne 24. září 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti A) D. V., B) L. V.C) Z. V. a D) Z. D., zastoupených JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, Husitská 344/63, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2015 sp. zn. 12 Ntd 4/2015-1521, takto

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým mělo dojít k porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z odůvodnění ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. prosince 2014 sp. zn. 6 T 149/2014 byl obžalovaný M. V. uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování dle § 279 odst. 1 trestního zákoníku, zločinem nedovoleného ozbrojování dle § 279 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku a přečinem padělání a pozměňování veřejné listiny dle § 348 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou.

Proti uvedenému prvostupňovému rozsudku podali všichni čtyři stěžovatelé jako oprávněné osoby podle § 247 odst. 2 trestního řádu odvolání ve prospěch obžalovaného. Ve věci vedené Krajským soudem v Ústí nad Labem, jako soudem odvolacím, pod sp. zn. 4 To 108/2015 následně stěžovatelé podali návrhy na odnětí a přikázání věci podle § 25 trestního řádu. Usnesením ze dne 9. června 2015 sp. zn. 12 Ntd 4/2015-1521 rozhodl Vrchní soud v Praze (dále také "vrchní soud") tak, že se věc vedená u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 4 To 108/2015 tomuto soudu neodnímá.

S uvedeným rozhodnutím vrchního soudu stěžovatelé nesouhlasí, neboť jeho odůvodnění považují za nedostatečné, neadekvátní a nesrozumitelné. Mají za to, že se soud nevypořádal náležitě s jimi navrženými důkazy a řádně nevyložil, z jakých důvodů odmítl trestní věc M. V. odejmout Krajskému soudu v Ústí nad Labem a přikázat soudu jinému.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu ústavní stížností napadených rozhodnutí, je povinen zhodnotit, zda jsou splněny procesní podmínky, jež takový přezkum připouštějí. V projednávaném případě dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou, neboť byl návrh podán osobami zjevně neoprávněnými.

Ústavní stížnost ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud má za to, že stěžovatelé uvedenou podmínku nesplnili, a to z následujících důvodů.

Podmínkou aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti je účastenství v řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí mělo způsobit tvrzený zásah do základních práv fyzické či právnické osoby (viz např. usnesení ze dne 22. října 1996

sp. zn. III. ÚS 137/96

). Tato osoba přitom musela být buď účastníkem řízení jako celku, nebo musela mít uvedené procesní postavení alespoň ve vztahu k určité dílčí fázi řízení, která měla samostatnou povahu a v jejímž rámci bylo vydáno rozhodnutí, které je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do jejích základních práv (viz např. usnesení ze dne 24. 3. 2015

sp. zn. III. ÚS 597/15

). V případě, že tato osoba neměla postavení účastníka řízení, lze ji považovat za aktivně legitimovanou k podání ústavní stížnosti pouze za předpokladu, že napadeným rozhodnutím bylo pravomocně rozhodnuto o jejích právech a povinnostech, a ústavní stížnost by představovala jediný prostředek, kterým by se mohla dovolat svého práva (srov. nález ze dne 10. ledna 1996

sp. zn. Pl. ÚS 30/95

, nález ze dne 23. dubna 1996

sp. zn. II. ÚS 15/95

).

Dle trestněprávní nauky jsou osoby blízké obžalovanému, jejichž výčet je uveden v § 247 odst. 2 trestního řádu, nadány samostatnými obhajovacími právy, jež mohou v trestním řízení vlastním jménem vykonávat ve prospěch obžalovaného (srov. Vantuch, P. Obhajoba obviněného. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010). Jde především o právo podat odvolání (§ 247 odst. 2 trestního řádu), vznést stížnost proti některým zákonem stanoveným usnesením (§ 142 odst. 2 trestního řádu) či podat návrh na povolení obnovy řízení (§ 280 odst. 3 trestního řádu). V případě, že tyto osoby využijí zákonné možnosti podat některý ze zákonem předpokládaných opravných prostředků, získávají postavení obdobné straně řízení (srov. § 12 odst. 6 trestního řádu).

Navzdory tomu, že trestní řád osobám blízkým obžalovanému dle § 247 odst. 2 trestního řádu přiznává samostatná obhajovací práva, jež mohou využít ve prospěch obžalovaného, nelze pouze z této skutečnosti dovozovat jejich aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí vydanému v řízení, v němž tato práva uplatnily. Jakkoliv nelze zpochybnit, že rozhodnutí o vině a trestu obžalovaného může citelně zasáhnout do zájmů jeho rodinných příslušníků a dalších jemu blízkých osob, jejich základní práva nejsou takovým rozhodnutím bezprostředně dotčena. Tím méně lze uvažovat o potenciálním zásahu do jejich základních práv v řízení o návrhu na odnětí a přikázání věci dle § 25 trestního řádu. Jsou to totiž především základní práva obžalovaného, která jsou v rámci trestního řízení v sázce, přičemž role jeho příbuzných a dalších blízkých osob, které se rozhodnou uplatnit svá samostatná obhajovací práva, je především podporovat obžalovaného, jednat v jeho prospěch a na ochranu jeho práv (obdobně lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu k otázce postavení vedlejšího účastníka v civilním řízení - usnesení ze dne 14. února 2013

sp. zn. IV. ÚS 3540/12

, usnesení ze dne 24. března 2015

sp. zn. III. ÚS 597/15

).

Z výše uvedeného Ústavní soud dovodil, že osoba blízká obžalovanému dle § 247 odst. 2 trestního řádu není osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti, napadá-li rozhodnutí v řízení, v němž uplatila své samostatné obhajovací právo ve prospěch obžalovaného. Domáhat se ústavního přezkumu takového soudního rozhodnutí může především obžalovaný, jehož základní práva jsou jím dotčena. Příbuzný či jiná osoba blízká obžalovanému by mohla být aktivně legitimována k podání ústavní stížnosti pouze v případě, že by rozhodnutím či jiným zásahem orgánu veřejné moci v trestním řízení vedeném proti obžalovanému byla přímo dotčena její základní práva či svobody.

V projednávaném případě stěžovatelé nefigurovali v trestním řízení jako obžalovaní, nýbrž působili jako osoby se samostatnými obhajovacími právy, jednající na podporu a ve prospěch obžalovaného. Napadeným rozhodnutím nebylo nikterak rozhodováno o jejich základních právech, a postrádají proto aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti.

Ústavní soud závěrem dodává, že návrh na odnětí a přikázání věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 4 To 108/2015 podali nejen stěžovatelé, jako příbuzní obžalovaného dle § 247 odst. 2 trestního řádu, ale také obžalovaný M. V. sám. Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2015 č. j. 12 Ntd 4/2015-1521, jímž bylo rozhodnuto, že se věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem neodnímá, si obžalovaný podal ústavní stížnost, která je u Ústavního soudu vedena pod

sp. zn. IV. ÚS 2589/15

a o níž Ústavní soud dosud nerozhodl.

Na základě výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je podána osobami zjevně neoprávněnými, a nezbylo mu než v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2015

Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj