Constitutional Court dismisses constitutional complaint and law repeal request as clearly unfounded regarding trivial civil claims.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bořivoje Pauka, zastoupeného JUDr. Jindřichem Finkem, advokátem se sídlem Pražská 675/10, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2015 č. j. 108 C 15/2014-48, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Městského soudu v Brně jako účastníka řízení a statutárního města Brna jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.

Odůvodnění:

[1.] Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 6. 2015 a doplněnou podáním ze dne 16. 9. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2, čl. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrhem spojeným s ústavní stížností stěžovatel požaduje rovněž zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

[2.] Stěžovatel konstatuje, že napadeným rozsudkem mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci (statutární město Brno) částku 1.920,- Kč s příslušenstvím, a to za odtah vozidla provedený žalobcem. Městský soud v Brně dle názoru stěžovatele nepřihlédl ke všem relevantním okolnostem případu, a zatížil tak své rozhodnutí vadami dosahujícími ústavní intenzity. Konkrétně stěžovatel uvádí, že není ústavně konformní, aby vozidlo bylo odtaženo (tj. aby byl použit krajní prostředek) v situaci, v níž nepředstavuje fakticky překážku silničního provozu. Systém odtahů v městě Brně je dle stěžovatele zcela svévolný a jeho účelem je maximalizace zisku za odtahy. Navíc stěžovatel zdůrazňuje, že po jeho soudu přiznaná pohledávka nemá oporu v provedeném dokazování.

[3.] Návrh na zrušení shora uvedeného ustanovení občanského soudního řádu pak stěžovatel podává - stručně řečeno - proto, že nepovažuje za vhodné nastavení paušální hranice pro určení "bagatelních" sporů, v nichž není přípustné odvolání. Takový systém je údajně nespravedlivý mj. proto, že nereflektuje majetkové poměry účastníků řízení, z nichž někteří mohou být citelně zasaženi i rozsudkem v bagatelní věci.

[4.] Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

[5.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (stejným způsobem ostatně Ústavní soud posoudil skutkově a právně téměř totožnou věc, vedenou pod

sp. zn. II. ÚS 3929/14

; z rozhodnutí v této věci proto Ústavní soud z důvodu jednotnosti své judikatury a hospodárnosti řízení vychází i nyní).

[6.] Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

[7.] V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozsudku prvostupňového soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 10.000 Kč. Podle ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. není odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000 Kč přípustné, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.

[8.] Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10.000 Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu znamenajících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. 10. 2009

sp. zn. II. ÚS 2538/09

či usnesení ze dne 13. 10. 2009

sp. zn. I. ÚS 2552/09

, dostupná na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, posoudil Ústavní soud podané ústavní stížnosti v uvedených věcech jako zjevně neopodstatněné, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud dovodil, že takovýto výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009

sp. zn. II. ÚS 2538/09

).

[9.] V případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

[10.] Napadené rozhodnutí ovšem extrémními vadami ve shora naznačeném smyslu netrpí. Toto rozhodnutí je totiž řádně a srozumitelně odůvodněno a rovněž sám meritorní závěr, podle něhož byl stěžovatel povinen zaplatit za odtah vozidla, je ústavně konformní.

[11.] Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. Z ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu plyne, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu (či jejich jednotlivých ustanovení) má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona či jeho jednotlivých ustanovení, případně jiného právního předpisu (viz shodně usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 101/95

). Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho ústavně zaručených práv a svobod.

[12.] Ústavní soud se ostatně v minulosti ústavností napadeného ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. opakovaně zabýval, byť pouze formou usnesení. Vycházel přitom ze skutečnosti, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí (viz např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 101/01

ze dne 18. 6. 2001, U 22/22 SbNU 387).

[13.] Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení výše uvedeného zákonného ustanovení Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. září 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu