Constitutional Court dismisses appeal against bankruptcy court ruling on small bankruptcy classification. The court rejects the claim that the lower court acted arbitrarily. The decision upholds the lower court's interpretation of bankruptcy law.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Píchala, zastoupeného JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem, se sídlem Perlová 9, Plzeň, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. KSPL 54 INS 2773/2012-B-1 ze dne 7. 1. 2013, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. KSPL 54 INS 2773/2012-B-24 ze dne 30. 10. 2013 a proti a proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 VSPH 2163/2013-B-41 ze dne 5. 1. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci

Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavním právem na spravedlivý proces a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého státní moc lze uplatňovat jen v mezích stanovených zákonem.

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. 1. 2013 prohlásil na majetek dlužníka konkurs a napadeným výrokem zároveň rozhodl, že bude projednáván jako konkurs nepatrný.

Stěžovatel podal proti výroku o tom, že konkurs bude projednáván jako nepatrný, návrh na zrušení podle § 314 odst. 3 insolvenčního zákona.

Napadeným usnesením ze dne 30. 10. 2013 krajský soud návrh stěžovatele zamítl, neboť z listin založených v soudním spise a listin v držení správce nelze s jistotou uzavřít, že by u dlužníka byly dány podmínky pro zrušení rozhodnutí o tom, že jeho konkurs bude projednáván jako nepatrný. Důvodem prohlášení za konkurs jako nepatrný bylo, že nebyl zjištěn celkový obrat dlužníka podle zvláštního právního předpisu za poslední účetní období předcházející prohlášení konkursu přesahující 2 000 000 Kč a dlužník nemá více než 50 věřitelů. Okolnost, že dlužník vykazuje ostatní příjmy dle § 10 zákona o dani z příjmů vyšší než 2 000 000 Kč, není pro posouzení celkového obratu dlužníka relevantní, neboť tyto příjmy se do obratu dle zákona o účetnictví nezapočítávají. Stěžovatel byl poučen, že proti tomuto usnesení může podat odvolání, což i učinil.

Vrchní soud v Praze však dne 5. 1. 2015 odvolání odmítl, neboť dovodil, že proti rozhodnutí insolvenčního soudu o tom, že konkurs bude projednáván jako nepatrný, jako i proti zamítnutí návrhu na změnu tohoto rozhodnutí není odvolání přípustné.

II. Argumentace stran

Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou nesprávná. Z jeho daňového přiznání za rok 2010 plyne příjem 2 461 300 Kč a z následujícího přiznání, tj. za poslední účetní období předcházející prohlášení konkursu, plyne příjem ještě vyšší (2 642 032 Kč). Navíc finanční úřad považoval příjmy stěžovatele za tato období ještě vyšší a doměřil mu daň z příjmu podle pomůcek. Veškeré skutečnosti, které má insolvenční soud k dispozici svědčí pro to, že zákonné důvody pro prohlášení, že jde o konkurs nepatrný, nikdy neexistovaly.

III. Hodnocení Ústavního soudu

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy

sp. zn. III. ÚS 224/98

ze dne 8. 7. 1999,

sp. zn. III. ÚS 150/99

ze dne 20. 1. 2000 či

sp. zn. III. ÚS 269/99

ze dne 2. 3. 2000).

Stěžovatel brojí proti závěrům krajského soudu, který vykládal a aplikoval podústavní právo. V ústavní stížnosti Ústavní soud však neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Krajský soud své závěry v napadeném usnesení ze dne 30. 10. 2013 dostatečně odůvodnil a jeho rozhodnutí nelze považovat za projevy svévole. Do jeho hodnocení důkazů a výkladu podústavního práva tedy Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu