Constitutional Court dismisses constitutional complaint as the Supreme Court's interpretation of payment order issuance date is lawful.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti RNDr. Radka Burdy, zastoupeného JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem Národní 43, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1457/2012-267 ze dne 30. 9. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zásada předvídatelnosti práva a princip právní jistoty.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), v pořadí čtvrtým, rozsudkem č. j. 49 Cm 68/2002-141 ze dne 1. 11. 2007 zrušil směnečný platební rozkaz č. j. 61 Sm 6/2002-5 ze dne 28. 1. 2002, jímž původně uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni WORLD TRAVEL, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice") částku 100.290,- Kč s příslušenstvím, směnečnou odměnu ve výši 334,- Kč a náhradu nákladů řízení. Krajský soud dospěl v tomto rozhodnutí k závěru, že stěžovatel učinil prostřednictvím dopisu ze dne 1. 2. 2002, odeslaného vedlejší účastnici dne 5. 2. 2002, úkon směřující k započtení jeho vzájemné pohledávky; vznesenou námitkou započtení se tedy povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem ubránil.

Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), poté, co bylo jeho předchozí potvrzující rozhodnutí Nejvyšším soudem zrušeno, změnil rozsudkem č. j. 9 Cmo 162/2008-226 ze dne 11. 1. 2012 rozsudek soudu prvního stupně tak, že se předmětný směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti. Dle názoru vrchního soudu nemohla obrana stěžovatele založená na námitce započtení obstát, neboť dopis, jímž mělo dojít k započtení, byl odeslán až po vydání směnečného platebního rozkazu.

Stěžovatel podal proti rozhodnutí vrchního soudu dovolání, v němž vyjádřil nesouhlas se způsobem, jímž bylo určeno datum vydání směnečného platebního rozkazu. Nejvyšší soud nicméně jeho argumentům nepřisvědčil a rozsudkem č. j. 29 Cdo 1457/2012-267 ze dne 30. 9. 2014 dovolání zamítl. Dle dovolacího soudu je v případě směnečného platebního rozkazu, stejně jako u jiných forem soudních rozhodnutí, nutno rozlišovat mezi vydáním rozhodnutí a jeho (písemným) vyhotovením. V posuzované věci není pochyb o tom, že soud prvního stupně rozhodl o žalobou uplatněném nároku směnečným platebním rozkazem již dne 28. 1. 2002, kdy příslušný soudce připravil koncept rozhodnutí a dal pokyn pracovníkovi kanceláře k vyhotovení jeho originálu.

Stěžovatel napadl rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížností, v níž zopakoval své výhrady vůči stanovení data vydání směnečného platebního rozkazu. Zdůraznil přitom, že následek, který je v jeho případě s vydáním směnečného platebního rozkazu spojován, tzn. nemožnost namítat započtení, zasahuje s velkou intenzitou do jeho majetkových práv, proto by měl být okamžik, kdy k vydání rozhodnutí dochází, objektivně určitelný, a to bez jakýchkoliv pochybností. Obecnými soudy zastávaný právní názor je dle stěžovatele aplikovatelný pouze v případech, kdy je prokázáno, že rozhodnutí mající všechny zákonné náležitosti existovalo dříve, než mělo dojít k započtení. V projednávané věci však tento požadavek naplněn nebyl. Koncept na č. l. 5a spisu krajského soudu zákonem požadované náležitosti neobsahoval, proto nemohlo k vydání směnečného platebního rozkazu dojít dne 28. 1. 2002, ale stalo se tak později, v okamžiku, kdy byl vyhotoven originál rozhodnutí. Z obsahu spisu je zřejmé, že se tak stalo někdy v období od 29. 1. 2002 do 20. 2. 2002, nicméně přesné datum nelze určit. Dle stěžovatele navíc den vydání směnečného platebního rozkazu nemůže předcházet den jeho vyhotovení, tím spíše pokud je směnečné právo ovládáno zásadou směnečné přísnosti, což musí platit stejně pro úkon, jímž směnka vzniká, tak i pro rozhodnutí soudu, jímž se přiznávají směnečné nároky. Stěžovatel dále, ovšem bez bližšího upřesnění, na podporu své argumentace podotkl, že směnečný platební rozkaz je svou povahou bližší rozsudku než usnesení.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Jádro ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatele s právním názorem vrchního, potažmo Nejvyššího soudu, vztahujícím se ke způsobu určení data vydání směnečného platebního rozkazu. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil tytéž argumenty, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaného mimořádného opravného prostředku zabýval dovolací soud, přičemž je neshledal důvodnými. Stěžovatel výklad učiněný Nejvyšším soudem odmítá a setrvává na svých vlastních názorech, jsa přesvědčen o věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch. Tímto ovšem staví Ústavní soud do role třetí (čtvrté) soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.

K opakovaným výhradám stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že právní názor, o nějž se rozhodnutí Nejvyššího soudu opírá, nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska plně akceptovatelný. Rozhodnutí dovolacího soudu je současně založeno na racionálním a logicky zcela přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě a Ústavní soud v tomto směru nemá důvod pochybovat o správnosti jeho závěrů. V podrobnostech proto dále na něj odkazuje, považujíce za zbytečné se k shora rekapitulovaným námitkám stěžovatele znovu duplicitně vyjadřovat.

Závěrem dlužno připomenout, že právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V projednávaném případě Nejvyšší soud stanovené elementární požadavky spravedlnosti respektoval.

Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu