Constitutional Court dismisses appeal claiming violation of right to court protection due to lack of constitutional dimension.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. Věznice Znojmo, zastoupeného JUDr. Františkem Rytinou, advokátem se sídlem Mostní 73, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2015 č. j. 25 Cdo 1405/2015-303, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 31. 8. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 9. 2015, stěžovatel napadl shora označené soudní rozhodnutí, přičemž tvrdil, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 15. 4. 2011 č. j. 8 C 43/2008-75 zamítl žalobu stěžovatele proti Romanu Brunclíkovi, Vladimíru Polívkovi a Vítu Válkovi na zaplacení 4,5 mil. Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 6. 2013 č. j. 25 Co 401/2011-177 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

3. Proti rozsudku odvolacího soudu brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl; s poukazem na ustanovení § 241a

odst. 2 o. s. ř. stěžovateli vytkl, že dovolání vůbec neuvedl, v čem spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a dále že námitka nesprávného právního posouzení je postavena na odlišných skutkových zjištěních, přičemž námitky proti nesprávnému či neúplnému zjištění skutkového stavu přípustnost dovolání nemohou založit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

II. Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že dovolací soud měl při zkoumání otázky přípustnosti (§ 237 o. s. ř.) posuzovat dovolání podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 ve spojení s § 243b o. s. ř.). Z něho přitom bylo dle stěžovatele zcela zřejmé, že se domáhal toho, aby uplatněná "dovolací otázka", a to nesprávný právní výklad otázky promlčení jeho nároku, byla dovolacím soudem v rámci jeho rozhodovací praxe posouzena jinak. Pokud dovolací soud na takto uplatněný, i když výslovně nepojmenovaný dovolací důvod nevzal zřetel, porušil jeho shora uvedené základní právo.

III. Formální předpoklady projednání návrhu

5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový ve vztahu k napadenému usnesení k dispozici neměl.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytkl Nejvyššímu soudu, že vadně posoudil obsah jím podaného dovolání z hlediska jeho obligatorních náležitostí, jež plynou z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., konkrétně pak pokud jde o uvedení toho, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.). V prvé řadě nelze přehlédnout, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání rovněž s tím, že jeho přípustnost nemohou založit tzv. skutkové námitky (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), o které se jedná i v případě, když je nesprávnost právního posouzení postavena na odlišných skutkových zjištěních. Vzhledem k tomu, že stěžovatel proti tomuto závěru dovolacího soudu, jenž (sám o sobě) odůvodňuje postup podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., žádné výhrady nevznesl (a ani Ústavní soud žádné očividné pochybení na straně dovolacího soudu v tomto ohledu nezjistil), nelze než ústavní stížnost označit za zjevně neopodstatněný návrh.

8. Polemizuje-li stěžovatel se závěrem dovolacího soudu stran otázky (ne)uvedení toho, v čem spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání, možno dodat, že dokonce ani z ústavní stížnosti není zcela zřejmé, jaký z předpokladů měl stěžovatel za naplněný [srov. "aby dovolací otázka (tedy nesprávný právní výklad otázky promlčení mého nároku) byla dovolacím soudem, v rámci jeho rozhodovací praxe, posouzena jinak"]. I kdyby snad Ústavní soud vyšel z toho, že stěžovatel měl na mysli situaci, kdy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo kdy má být vyřešená právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak, jednalo by se o vymezení nedostatečné, neboť by chybělo uvedení toho, od jaké praxe dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil či od jaké své praxe by se dovolací soud odchýlit měl [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015

sp. zn. III. ÚS 3656/14

, ze dne 10. 7. 2014

sp. zn. III. ÚS 651/14

, ze dne 25. 6. 2015

sp. zn. III. ÚS 1454/15

(všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

9. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu